Příběh jednoho snu

Nebo by se tento článek mohl nazvat - Jak se staví sen - ale to už někde kdysi nedávno proběhlo. Všechno začalo pár let dozadu, kdy jsem s jedním známým prohodil pár slov o stavbě stěny v našem malém provinčním městečku zvaném Nymburk nebo také Nymbáč. Všude okolo rostly stěny jak houby po dešti a u nás stále nic. Začali jsme sondovat na školách a ve snad všech volných prostorech, kde by se stěna dala postavit a stále jsme naráželi na různé problémy . Buď majitelé neměli zájem nebo bylo nekřesťansky drahé nájemné… Prostě šílená pakárna. Poté se můj známý nadlouho odmlčel a když se ozval, tak mně oznámil, že končí, a že to není jeho představa, že si mění celý život a tohle mu do toho nějak moc zasahuje. No nic naplat sám a bez peněz, jak víte nic nejde, a tak jsem začal opět jen tak snít, že možná jednou tenhle nápad někoho u nás napadne a stěna zde jednou v daleké budoucnosti bude.

Uběhlo několik let a znenadání se mně ozvali dva týpci z nymburského Sokola, že prej se dozvěděli o té kdysi vysněné stěně a chtěj ji stavět a jestli nechci jít do toho s nimi. No a začalo to, začalo to, o čem člověk roky a roky snil a představoval. Začala nekonečná sezení někdy u pivka, někdy u kávy nebo u něčeho ostřejšího, to aby člověk měl nápady…

Vypracovali jsme s pomocí našeho známého pana architekta projekt, začali jsme oslovovat firmy, které se zabývají stavbou stěn, sondovali jsme, kde vůbec seženeme peníze na stavbu a jak to bude v sokolovně, kterou Sokol Nbk vlastní a kde budoucí stěna měla vyrůst s balkonem, který jsme museli shodit. Začalo neskutečné běhání po úřadech - stavebních , památkářských, shánět různá povolení, no kdo to nedělal, tak si to vůbec neumí představit, jen kvůli památkářům, že to tam leželo ve fochu, to vše skoro na půl roku ustalo. Šílený.

Zažádali jsme na město a na kraj o granty na stavbu stěny a obíhali jsme firmy a soukromé osoby, o kterých jsme věděli, že u nich jsou peníze a zkoušeli jsme to.

Neskutečný prach a nepořádek v sokolovně po shození balkonu

Ale bohužel jsme si na shánění peněz vybrali špatnou dobu, světem otřásá hospodářská krize, podniky se hroutí, nezaměstnanost roste, děti nemají co jíst a my si vymyslíme v této strašné době stavění lezecké stěny, no to nejde, abychom vám dali nějaké peníze. Tak to bylo skoro vždy a všade, kde jsme se zeptali a poté majitelé, sekretářky, milionáři naskákali do takových aut, o kterých ani nevím, že jsou a vyrazili se bavit… No tak to je a jinak to nebude, zase to bude jen na nás. Naštěstí naše malé město žije sportem a mládeží a jsou zde i firmy a lidé, kteří fandí věcem, které mají smysl, tak jsme nějaké peníze dostali. Bohužel kraj nám nedal ani korunku (člověk ani nechce vědět kam peníze jdou, ty peníze, které jsou určené na tyto věci, no ale o tom nepíšu), tak z celkem krásného a velkého projektu, který zahrnoval opravdu mohutnou a velkou stěnu, která by mimo Prahy neměla v kraji obdoby, se to o něco zmenšilo.

Vyčištěno a může se začít stavět

Konečně v březnu přišly penízky od města a my jsme mohli domluvit s firmou, co nám bude stavět, rozvrh prací a kdy se kluci na to vrhnou. Sokol nám dal podmínku, že vše musí být uděláno přes prázdniny, kdy do sokolovny nikdo nechodí, a nám už pomalu bylo jasné, kde budeme trávit letní dovolené, krásné slunečné víkendy a odpoledne po zaměstnání… No asi si určitě dokážete představit naše manželky, když jsme jim tu úžasnou novinu s nevinným úsměvem oznámili.

Začal červenec a my jsme se do toho s vervou pustili, byly to hodiny a hodiny a zase hodiny roboty. Představte si, že v balkonu bylo skoro 4t záhozu a to vše v kýblech a kolečku, stahovat ohromný trámy ve třech na laně, kde jsme za nimi vláli jako hadrové panenky, makat s mokrým šátkem na obličeji - jinak se nedalo dýchat… No šílené.

Tajně jsme jako kluci doufali, že tam někde pod tou zeminou najdeme nějaký poklad, který by vyřešil naše finanční problémy (balkon za války stavěli Němci, a tak by bylo klidně možný, že tam mohli něco zanechat, tyhle věci jim šly). No a koncem července byl balkon dole, zemina, kameny, trámy a rákosové rohože byly pryč, bylo nahrubo uklizeno, a tak mohli nastoupit kluci z firmy od stěny a mohli se dát do práce.

Začátkem srpna se začal navážet materiál: trámy, tvrzené dřevotřískové desky a spoustu jiného matroše, co správný řemeslník potřebuje ke své práci, a potom přátelé začala hra. Byla to hra práce a umu lidí, kteří to umí. Jen jsme zírali na profíky, kteří makali dvanáct hodin denně a naše vysněná stěna nám rostla před očima. My jsem chodili po nich a do dlouhého večera jsme uklízeli a dělali takové dodělávky – támhle něco zazdít, támhle dát sádroš, něco dobarvit a hlavně vytírat a uklízet, ten malý a droboučký prach byl všade, ale kluci tam měli lešení a mohli jsme ho používat, a tak to byla brnkačka…

Zahájení práce na centrálním pilíři

Čas ubíhal, spousta věcí se dolaďovala za pochodu a stěna rostla, opravdu rostla, někdy jsem přišel z práce a nemohl jsem to v sokolovně poznat, no a stále stejná písnička, chlapi makali do večera a my večer. Jen jsme se klepali, aby finální rozpočet peněz nepřekročil naše reálné možnosti a my do toho moc nespadli. Finále se přibližovalo mílovými kroky a mně na můj e-mail a telefon začaly chodit dotazy od úplně cizejch lidí, kdy už zde stěna bude a že to je super a prý se to někde od někoho doslechli a jestli vznikne dětský oddíl, kam by mohli dát děti… No člověka to dost potěšilo a těší, vidí zájem a opět vidí, že né všichni jsou stejní… No a pomalu jsme začali vracet věci na místa kde byly, začali jsme montovat koš zpět na místo – protože školy mají nasmlouváno na tělocvik spousty věcí, které tam musí být. A to nás vedlo k tomu, že mezi stěnou a zbytkem sokolovny bude, jak znáte z Ruzyně síť, aby se mohlo lézt zároveň s jinými sporty. A aby se například při fotbálku v sokolovně stěna nepoškodila. Taky už jsme měli slovní říčky s jinými šéfy oddílů Sokola, nevěřili, že to dokážeme a teď byli velmi, ale někteří velmi překvapení, ale nikdy nejde nic tak, jak chcete a nikdy nebudou všichni spokojení. Týden před koncem srpna se dodělaly závěrečné práce, stěna se natřela barvami, osadily se řetězy, daly jistící prostředky, zabalilo se nářadí, shodilo a odvezlo lešení a bylo hotovo. Tedy hotovo s hrubou prací, stále ještě je spoustu úklidu, sehnat síť, dodělat koš, nakoupit chyty a stěnový presa, no je toho hodně, ale stěna v Nymbáči stojí. Je vysoká, celkem široká, má spáru-pěkně těžkou - kam se na ni hrabe spára na smícháči, má převisy, pěkný barvy… prostě je naše. Vydupaná ze země a vykřičená na tom našem malým městě. Ano, ještě musíme uběhnout dlouhou cestu, abychom ji uvedli do provozu, což počítáme někdy v listopadu, ale potom to pojede.

No a polovina skoro hotova

Bylo toho hodně a ještě dlouho bude, než to bude běhat tak, jak má, než se lidi na našem malém městečku naučí chodit a než si uvědomí, že zde stěna je a že můžou kdykoliv přijít. Náš plán do budoucnosti je takový, že bychom chtěli z naší stěny udělat takové malé centrum tohohle dění, promítání fotek, besedy, dětský závody, různé sešlosti nácviky záchrany a první pomoci, prostě všeho, co k tomuhle sportu nebo stylu života patří. Tak doufáme, že se to povede, ale trať, po který jsme se dali, je dlouhá, ale zase jaká není, když se plní jeden sen.

Takže stěna stojí, ale neobešla by se bez pomoci našeho královského města Nymburk, bez pomoci Sokola, foto Petra a Stáni Tichých, stavební firmy Jardy Kříže, dvorního architekta Čerta a kluků od firmy Urban – lezecké stěny. No a taky našich žen a děcek, kteří nás podrželi a byli tolerantní k těm desítkám hodin práce a doufám, že stále budou.

No a na závěr ještě pár foteček.

Mamut

Barvení a natírání stěny

No a je hotovo

Krásná zužující se spárka

Druhá strana