jméno: heslo:
Warning: Illegal offset type in unset in /DISK2/WWW/sherpaclimb.net/www/mysql.php on line 78
Podzimní Jizerky
Autor: Řepule20.listopadu 2006

Podzimní Jizerky


Budím se na lavičce altánku, který je přes ulici naproti hospodě. Venku je zima a mně se chce strašně na záchod. Pavel leží vedle v listí po střechou altánu. Probouzíme se. Mžourám očkama a přemýšlím, jestli budu ještě chvilku lhát sám sobě, že čůrání vydržím a nebo potřeba zvítězí nad mou leností a já opustím tepelný komfort starého péřáku... Nakonec musím…

Je neděle, přibližně devět ráno. Chladno a okolo se válí mlha. Pavel si libuje, protože pro věčně hladový objektiv jeho fotoaparátu je to lákavá kořist.
Včera jsme se trošku zapovídali v motorestu a při té příležitosti udělali průvan v peněženkách několika místními jedenáctkami.
Jsme v Jizerských horách - v Oldřichovském sedle. Podzim nám ukazuje, že má i jiné tváře než jen zimu na tramvajových zastávkách v Praze. Okolo leží vrstvy zlatého listí. Mezi holými kmeny buků a dubů prosvětlují doliny, kde ranní sluníčko už zahřívá vše, co studená noc vychladila na kost. Je sice strašná zima, ale je nádherně…

Den předem v sobotu dopoledne jsem dojeli do Oldřichovského sedla. V autě byl samozřejmě Pavel za volantem, já vedle něj na sedadle navigátora a vzadu se vezli Jarča s Lukášem. My s Pavlem jsme jeli lézt a Jarča s Lukym jeli na jednodenní toulání jizerskými kopci. Auto jsme zaparkovali na parkovišti v sedle, kde už několik jiných stálo. Tím byli pohřbeny moje sliby o liduprostých skalách.
No jo. Nejsou na světě jen po nýtech bažící skalkaři. Ale já myslel, že komunita lezců - magorů, kteří dobrovolně vyhledávají hrubou žulu nezajištěných kvaků v Jizerských horách, není tak široká. Cestou do skal po Viničné cestě nás míjí dvojce zřejmě místních lezců. Tichý pozdrav a oni pokračují svým směrem.
My jdeme na Zvon. Na dominantní skálu okolí Oldřichovského sedla. Ve spolupráci s mapou a průvodcem Zvon ani ne za hodinu nacházíme. Je tu už sice několik lezců, ale to není na překážku. Kdysi jsem tu vylezl Starou cestu (V), a tak ji doporučuji Pavlovi. Pavel ochotně souhlasí a za chvíli již zdolává úvodního sokolíka. Pak kruh a plytký traverz vlevo od kruhu. Vrcholovou položenou komíno-spáru zdolává Pavel mnohem elegantněji než za několik minut já. Lukáš a Jarča, kteří nám doposud dělali společnost, se s námi loučí a odchází přes hřeben do Bedřichova. Vystřídají je Jirka Kratochvíl se svou půvabnou kamarádkou Hankou. Přijdou zrovna v okamžiku, když zkoušíme s Pavlem cestu Dvojspára (V - VI). Bohužel ani po půlhodinovém boji se mi nepodařilo zdolat nástupovou pasáž. Škoda. I když jsem si myslel, že to snad nebude tak těžké, bylo. No šance ještě bude a my budeme muset potrénovat. Tak spíš z legrace ještě vyzkouším Kauschkeho cestu (VI). Jenže ani ta nepouští. Dneska opravdu není chuť bojovat, a tak celkem bez protestů pokračujeme dál. Jirka s Hankou mezí tím přelezli Starou cestu a časem se k nám připojí.


Zvon

Pokračujeme po hřebeni výš a přicházíme k věžím Homole cukru a Sedlo. Abych něčím ukojil svou chuť po výkonech a zahnal špatný dojem z posledních dvou cest, nastoupím do cesty jejíž klasifikace mi zůstala utajena. Ale není to spára a má kruh! Bohužel ke kruhu se leze po oblých lištách a navíc se musí udělat několik kroků vlevo nad údolní stranu věže. Za chvilku si zoufám bezmocí stojíc na špičkách na dohled od kruhu, který je nejméně kilometr daleko. Cvaknout ho nedokážu, a tak Pavel dělá záchranou akci pro Řepuldu. Přežiju, a tak můžu Pavla pojistit v komínu na Sedlo. Průvodce už otvíráme spíš ze zvyku a cesty vybíráme „podle citu“. Dopadá to jak musí. Pavel rozporem vyleze několik prvních metrů komína, ale potom musí utéct do trojkové spáry za ním. Komín se nahoře nepříjemně rozšiřuje a zaobluje. To jsou cesty! Bereme to s humorem. Tenhle víkend je to spíš poznávací zájezd. Jirka s Hankou dořádili na Zvonu a dohnali nás. Nálada lézt je celkem pryč. Jirka udělá nejištěný jedničkový přeskok z Homole na Sedlo. Na jeho vrcholku jsme tak celkem tři a absolvujeme nejištěný, komplikovaný sestup, který je mnohem nebezpečnější a zajímavější než samotný výstup. Nakonec, ale opět přežíváme.


Sestup je často drsnější než výstup

Na lezení už definitivně kašleme. Necháváme batohy se vším ostatním v jedné soutěsce a jdeme se podívat na nejbližší skalní vrcholek přístupný turisticky. Pomalu se začíná stmívat. Tak se rychle vracíme k batohům. Dáme malou svačinu a už svištíme do hospody. Chceme se najíst, napít a nakonec i vyspat ve vyhlášené hospodě U Kozy. Jenže Koza otevírá až v osm večer a nyní je teprve šest. Tak musíme do motorestu, kde to také nakonec není špatné. Jirka s Hanou chtějí ještě večer odjet, ale zdrží se na večeři. Za perfektním dnem - perfektní večer. Nakonec nás opouštějí, a tak zůstáváme s Pavlem sami. V neutuchající debatě vypijeme ještě několik mnoho místních jedenáctek a nakonec i my jdeme chrnět. Altánek naproti přes ulici se zdá jako ideální nocleh…

V neděli ráno jsme neměli nic ke snídani, a tak jdeme rovnou do skal. Rozhodli jsme se otestovat protilehlou stranu sedla než v sobotu. Jako první věž míjíme Sněhuláka. Není ale příliš lákavý, a tak jdeme dál ke Gorile. Gorila opravdu vypadá jako obrovská opičí hlava. Z druhé strany než je turistická cesta vede krátká spára klasifikovaná III - IV. Bez ambic ji zkoušíme. Protože jsme s Pavlem oba spároví panici, je ideální na nácvik. Bandážujeme ruce tejpovačkou a jdeme na to! Lezu první. Žába ve spáře překvapivě dobře drží. Dokonce tak dobře, že se můžu zajistit. Spárařskou technikou nakonec cestu zdolám. Paráda. Pavel se stejně snadno dostane za mnou nahoru. Sestup je opět po svých. Sice jen trojka, ale zas čistá spára…

Pokračujeme na věž která mne názvem upoutala od první chvíle. Jmenuje se Věž 60. výročí VŘSR. Jedna dvojce zde už leze. Pavel vybírá evidentně snadnou cestu. Klasifikace IV. Kombinace spáry, kouta a lezení na tření nevypadá zákeřně… Po dvacetiminutovém boji o holý život je Pavel nahoře. Na druhém lezu odvážněji, a tak můžu v praxi uplatnit odkoukanou techniku do širokých spár. Opravdu by mne nenapadlo, že to, čím borci zdolávají širočiny v americkém Utahu, použiju v jizerské čtyřce.


Ani meditace nepomáhá

To jsou věci. Ambice na lezení se rozplývají. Jdeme výš po hřebeni a vychutnáváme si pohodovou podzimní atmosféru Jizerek. Spadané listí tvoří překrásnou hlubokou peřinu, ze které koukají akorát holé kmeny stromů a osaměle čnějící vrcholky skal. Míjíme jich ještě několik. Jsou kouzelné. Vypadají jako nějaká galerie pod širým nebem. Žádný není stejný jako druhý. Vláčně přicházíme do oblasti zvané Lysé skály. Tady je mnohem víc možností k lezení než v okolí Zvonu. Jdeme se podívat na vrcholek turistikou cestou. Za chvíli litujeme, že jsme se nenavázali. Nahoru se ale nakonec dostaneme a jsme odměněni překrásným výhledem. Mimo jiné i na Smrk, nejvyšší vrcholek Jizerských hor, který ale jako nejvyšší vůbec nevypadá. Nahoře fouká a je chladno. Jdeme proto zas raději dolů a zpátky k autu. Nespěcháme. Pavel loví jedem snímek za druhým a já čistím hlavu. Nechávám myšlenky volně plynout. Inspirativní prostředí pro romanopisce romantiky mě nutí přemýšlet poeticky. Spřádám plány jak vykreslím jedinečného genia loci, kterého Jizerky mají. Mám ale obavy, že na to můj um nestačí. Snad básník by si s tímto nelehkým úkolem poradil. Moje hlava zvyklá uvažovat je v evidentních souvislostech je na toto krátká.

Za necelou hodinku jsme zpět u vozu. Rychle přebalíme a jedeme domů. V Liberci se ještě zastavíme na jídlo, a pak už šeď dálnice, otravná zácpa a hlučná Praha. Snad „domove sladký domove“, ale moje nitro je na to moc plné dojmů. Pořád slyším listí pod svými chodidly. Pořád cítím drsné sevření hrubé žuly okolo své ruky. Pořád cítím drsné sevření svěrače řitního v trojkové spáře na Gorilu metr na zemí… Jizerky… Jednou a navždy.



 Zpět na seznam článků

Webmaster - Pavel Trnka  CSS - Michal Kutil