Do poslední chvíle nebylo moc jasné kam pojedeme. Ještě v pátek dopoledne jsme řešili, kde budeme letošního Silvestra slavit. Na Malé Fatře nebylo moc sněhu, na Grossglockneru bylo sněhu zase moc, a tak se jako poslední a nejlepší možnost ukázal Silvestr ve Vysokých Tatrách.
Stejný nápad mají už několik let po sobě kluci ze současné Karpátie, ale ti si místo na chatě rezervují mnoho měsíců předem. Naše řešení na poslední chvíli mohlo dopadnout všelijak. Během pátku jsme se ale dohodli, že do Tater pojedeme a že se pokusíme zdolat nejvyšší vrchol Vysokých Tater – Gerlachovský štít!
To znamená noc na Sliezskom domě, což není nic laciného, ale jednu noc snad vydržíme. Druhou už ne, protože silvestrovská noc vyšla na mnohem víc. V ceně byla veselice, na kterou nebyl nikdo z nás zvědavý. Nebo jsme si to alespoň říkali.
Důležité tedy bylo odjet, vylézt na Gerlach a kde strávíme Silvestra už ne tak moc.

Vlak nám jel v deset večer. Nejdřív jsem myslel, že nebudu stíhat. Přeci jen jsem měl v práci batoh zbalený do Rakouska a cestou domů jsem ještě musel vyměnit peníze, ale nakonec jsem měl času spousty.
Poté co jsme se všichni, tedy vypravěč Řepulátor, zástupce vojenských složek Mariňák, detašovaný norský vědecký pracovník Šťovajz a staršina expedic a zdolávač sedmitisícovek, nezmar Zdenda, sešli na Hlavním nádraží, čekalo nás menší překvapení.
Trávit Silvestra v Tatrách jsme se ze Sherpů nerozhodli sami. Na nádraží jsme potkali Milku! Milka vyrazila s partou kamarádů na přechod mezi tatranskými chatami. Start na Terryho chatě, Silvestr na Zbojnické a Nový rok na Sliezskom domě.

Cesta vlakem probíhala příjemně a klasicky… Zabředli jsme v hovor s Milčinou partou a ochutnali ze zásob jejich alkoholů, mas a pečiv. Když jsme si šli lehnout, měl Pavel hezkou hlášku o PET lahvi, ze které musel upít, „aby snížil hladinku“, která by ho v noci pod hlavou tlačila.

Druhý den však byl horší. Naštěstí cesta na Sliezsky Dom není dlouhá a je celkem pohodlná. Milku a její partu jsme hanebně bez rozloučení ponechali jejich osudu ještě v Popradu a před desátou jsme byli na chatě. Ubytovali jsme se, a protože venku bylo výborné počasí, nebylo třeba moc diskutovat co dál.
Vyrazili jsme na malou procházku. Chtěli jsme se podívat, kde vlastně leží Krčmářov žlab. To je dlouhá strouha plná sněhu a sutě, která poskytuje jednu z nejsnazších výstupových tras na Gerlachovský štít z Velické doliny. Tím jsme měli v úmyslu zdolat nazítří vrchol. Chtěli jsme se podívat, kde leží, kudy do něj a to vše nejlépe pěkně z výšky. Co takhle z protější strany z Granátových věží? A nebo rovnou z Bradavice. Na Bradavici lze vylézt něčím podobným. Takzvaným Květnicovým žlabem. Květnicový žlab začíná na Horní Květnici a končí téměř pod vrcholkem Bradavice.
Dobrá tedy, vyrazíme. Sluníčko svítilo jako by to bylo naposled. Obloha bez jediného mráčku. Nádherný den. Svižně se dostáváme pod ústí žlabu a připravujeme se. Mačky, cepíny, kdo má bere cepíny dva, helmy a úvazky. Zatím se nenavazujeme, protože to nevypadá na složitý terén. Já jdu první a nejdříve jen prošlapuji stopu hlubokým sněhem. Časem sníh, ale utuhne a všichni si vychutnáváme lezení v tvrdém firnu. S dvěma cepíny to jde fantasticky rychle. Čas nevnímáme a jenom se radujeme. Je to doslova oslava horolezectví. Alespoň v našem pojetí. Rutinní práce nohou a rukou. Hlava odpočívá. Výška není poznat a člověk si vůbec nepřipouští rizika, která všude okolo jsou. Dnes tu jsme na dovolené.

Odpočinek v Květnicovém žlabu                                                   Pavel v Květnicovém žlabu

Vertikální metry pomalu přibývají, ale únavu necítíme. Občas se zastavíme, kvůli focení nebo abychom na sebe navzájem počkali. Po cestě nejsou obtížnější pasáže. Čas máme dobrý. Na konci druhé třetiny terén trochu zhoustne. Přeci jen tuto zimu není ani v Tatrách tolik sněhu a hodně skalních prahů ční ze sněhu ven. Bohužel přes ně naše cesta vede. Střídavě zkoušíme štěstí a pomalu se dereme kupředu. Každý zaboduje někde jinde. Pořád ještě sólo dolézáme pod věžičku, co snad ani nemá název. Jako rozcestník, co dává poutníkům na vybranou, nabízí dvě možnosti. Ta horší, ta vlevo je jasná. Zhruba dva metry vysoký práh je na vrcholku zalitý ledem. Kdysi jsem už na Bradavici byl, a tak vím, že tahle možnost je určitě správná. Ale pro nás příliš obtížná. Honza Šťovíček leze pouze s turistickým cepínem a museli bychom kvůli němu natáhnout fix. A nikde není napsáno, že to někdo z nás vyleze. Navíc čas je dobrý pouze pokud to jde rychle. Když zpomalíme, je hned vidět, že jsme nastupovali v půl jedenácté.
Proto volíme možnost druhou. Od spodu to vypadá, že to je vlastně to samé. Že cesta za rozcestníkem povede vlevo a my budeme správně. Jenže chyba lávky. Ani tady to není snadné. Několik metrů mixového lezení prověří morál. Dokonce zbudujeme štand, dojišťujeme se lanem. Navíc vše pořád stoupá. Za rozcestníkem je svah vzhůru. Pokračuji na jeho hřeben, a pak se skoro nestačím chytit. Hluboko pode mnou je naše správná cesta. Jenže mezi námi a ní je několik metrů prázdnoty. Tak vrchol Bradavice dnes nedobudeme. Zkoušíme to alespoň na vrchol hřebene, ale ani tady nám pšenka nepokvete. Sníh není a místo něj pouze rozbitý kámen. Nikomu se do toho moc nechce. Navíc čas pokročil a je čas pomalu se začít vracet.

Příprava slanění

Tak tedy ano! S ulehčením, bez dalšího rozhodování vyrobíme slanění. Začíná foukat a ochlazuje se. Slaňujeme na sněhovou polici pod námi. Potom ještě níž. Trvá to dlouho a mě je zima. Slaním proto pouze na onu polici a místo dalšího slaňování to vezmu po zadku. Pavel to udělá stejně a šetříme cenné minuty. Honza se Zdendou už slanili, a tak musíme stáhnout lano. Otrocká práce. Jde to ztuha, ale hlavně, že to jde. Potom je už vše jasné a snadné. Střídavě se kloužeme nebo jdeme po svých. Ze žlabu vylézáme za tmy. Kluci se ještě kochají vrcholky ponořenými do tmy, ale já jdu napřed. Je skutečně nádherně vidět, a tak ani nezapínám světlo. Měsíc svítí a na sněhu je dokonce vidět můj stín. Skoro magický zážitek. Vzpomínáte na Gastona Rébuffata? Tohle jsou ty hvězdy z titulu jeho nejslavnější knihy. On je sice viděl z bivaku, ale nebe je jen jedno. Nebo ne?
Jako první přicházím do hotelu. Nechce se mi ale ještě dovnitř a raději počkám na zbytek expedice venku. Pozoruji jejich bílá světla čelovek na zamrzé hladině Velického plesa. Krása!

Večerní program byl jednoduchý. Cesta vlakem, nástup na chatu a odpolední lezení způsobili, že jsme po dvou pivech byli v osm večer v posteli.

Večerní návrat do hotelu

Druhý den byl v plánu Gerlach. Jenže po zkušenostech ze soboty a vzhledem k počasí jsme program změnili. Venku bylo ošklivo, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme oslavit Nový rok za kamarády na Zbojnickou chatu. Nemuseli jsme moc spěchat, a tak jsme se v klidu sbalili, vrátili klíče od pokoje a vyrazili. Venku byla skutečná čina. Foukal silný vítr a obloha byla zatažená. Neuměli jsme si představit, jak by asi bylo nahoře na Gerlachovském štítu. Postupovali jsme Velickou dolinou až k Dlhému plesu, kde vzhledem k úžině mezi dvěma vrcholy foukal vítr silněji. Šli jsme pomalu a opatrně. Za několik desítek minut jsme stáli pod Poľským hrebeňem. Nechtěli jsem použít turistickou cestu. Zřejmě i proto, že nikdo z nás si nebyl jistý, kde vlastně je. Jako vhodná alternativa se nám jevil sněhový kuloár vedoucí přímo pod turistiský rozcestník stojící na vrcholu. Jenže tam bylo příliš mnoho sněhu, a tak ti, co mohli, zvolili dramatičtější mixový terén po pravé straně žlabu. Opět jsme lanem dojistili ty členy expedice, pro které byl tento terén na volné lezení příliš obtížný. Na Poľském hrebeni foukalo snad nejvíc. Už od spodu bylo vidět jak vítr vznáší sněhové desky a vrhá je dolů do doliny. Chvilkami nebylo slyšet vlastních slov.

Výstup na Poľský hrebeň

Jakmile jsme byli nahoře všichni, hřeben jsme překročili a sestupovali dolů do Bielovodské doliny, kde taky nebylo zrovna útulno. Před námi se tyčily mohutné stěny Východné Vysoké a Divé Veže. Mezi nimi pak sedlo Prielom, což byl náš druhý cíl. Nebyli jsme si zcela jisti polohou, a tak Pavel nalezl zprávnou cestu pomocí GPS.
Sedlo Prielom vypadalo od spodu jako to nejmíň pohostinné místo na světě. Úzká škvíra sevřená dvěma skalními velikány. V té škvíře pak vítr, skoro orkán. Všude sníh. Do sedla se táhne úzký žlab, kterým je nutno prostoupit. Téměř jako motiv ze Středozemě. Naštěstí vše vypadalo hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo. Do sedla jsme se dostali poměrně snadno a jediné, co nám komplikovalo výstup, byly mraky sněhu pod sedlem. V sedle byl sice silný vítr, ale ne tak silný abychom nemohli sedlo překročit a po zadku se spustit dolů. Sice jsme mnoho díky mlze a sněhu neviděli, ale přesto jsme opět střídavě skluzem a střídavě po vlastních sestupovali do Velké studené doliny, směrem ke Zbojnické chatě. Zas byl největší překážkou sníh. Pro mne osobně pak celkové vyčerpání, čemuž jsem se celkem divil, protože se považuji za jedince z dobrou fyzickou kondicí. Holt není všechno zlato co se třpytí…

Po několika hodinách pochodu jsme se ubytovali na Zbojnické chatě, kde jsme se shledali s oddílem Karpatie. Na chatě již byla i Milka, která se svou partou dorazila jen pár okamžiků před námi.

V chatě bylo teplo, útulno a dostali jsme teplou zelnou polévku. Ta rozehřála naše omrzlé duše a ten večer zábava neskončila. Okamžitě jsme se zapojili mezi ostatní, kteří kvůli nepříznivému počasí nepodnikli žádnou delší tůru a pilně se připravovali na oslavu Silvestra. Toho jsme oslavili pořádně, a pokud se dá kvalita nadcházejícího roku odvodit mohutností novoročních oslav, rok 2007 bude asi super kvalitní.

Bujné silvestrovské oslavy

Pondělní ráno, bylo ránem po pořádné párty. Hlava a žaludek spolu nemluvili a oba přestali mluvit i se mnou samotným. Nejhorší na všem bylo, že jsme museli poměrně rychle sbalit a vyrazit do Popradu na vlak. Cesta byla docela veselá. V Popradu jsme chytli rychlík do Žiliny. Tam jsme po necelé hodině čekání obsadili rezervované sedadla ve vlaku směr Praha. Sedadla nebyla ale bohužel rezervována námi, a tak jsme je museli brzy opustit. Podařilo se nám rychle obsadit jiná a ty jsme naštěstí nemuseli opustit až do konce. Přesto to byla nejméně pohodlná cesta z Tater, co pamatuji.