jméno: heslo:
Warning: Illegal offset type in unset in /DISK2/WWW/sherpaclimb.net/www/mysql.php on line 78
Sex je pro děti, chlapi pijou a bouráci hákujou
Autor: Řepule21.ledna 2006

Sex je pro děti, chlapi pijou a bouráci hákujou


Technické lezení neboli hákovačka je způsob, jakým se překonávají lezecké pasáže během výstupu, které za konkrétních podmínek není možné přelézt volně. Za podmínky se může považovat příliš obtížný terén, nepříznivé počasí nebo jednoduše nedostatek morálu... I když... Mně samotnému hákování učarovalo možná právě proto, ale asi především proto, že technický lezec je něco jako buldozer, který si pomalým, ale jistým způsobem hledá cestu vzhůru místy, kudy to jinak nejde. Centimetr za centimetrem, někdy milimetr za milimetrem se skrze plotnu, převis nebo ledovou stěnu ověšen snad tunou nejrůznějšího materiálu pomalu probojovává vzhůru. Pateticky bych poznamenal, že ho nic nezastaví.

Nebudu tady rozebírat, co hákování je, protože to všichni znají a nebo si snadno můžou svoje znalosti doplnit. Napíšu, jak jsme s hákovačkou začali my.

O víkendu v sobotu 21. ledna jsme vyrazili na Bořeň. Bandička ve složení Mlsoun (Tomáš Mls – pro pořádek), Mamut, Zuzák, Dráha a moje maličkost se přiřítila pod kopec, ale počasí nevypadalo moc lezecky. Ze stěn teklo a foukal studený vítr. Udělali jsme vycházku kolem Bořně a na jeho samotný vrchol, kde jsem po letech, co tam jezdím, stál vůbec poprvé. Pak už jsme šli akorát do hospody. Večer se rozvinula družba s ústeckým oddílem, co nám dělal na chatě společnost. My s Tomem, chystaje se na přelez něčeho serióznějšího v Tatrách, jsme chtěli ochutnat technické lezení. Počítáme, že to budeme potřebovat. Tak ať víme, zač je toho loket.


Borci nastupují pod stěnu. Jistič vpředu a Hlavní hvězda kráčí v prošlapaných stopách. Brzy pak zahájí výstup.

Jeden z ústeckých nám doporučil cestu Teplická na Pravý Jižní pilíř. Cesta, jako všechny tam, je spára vytvořená sevřením jednotlivých sloupů pilíře. Její obtížnost je 6+, což je na bořeňské poměry až až. Na techniku tedy ideální. Zuzák, Mamut a Dráha ochotně zapůjčili scházející materiál a nemaje žebříčků, použili jsme smyček. Cesta je cca třicet metrů dlouhá a má zhruba uprostřed kroužek a o pár metrů výš další. Tomáš měl lézt k prvnímu a já zbytek. Průběh byl ale poněkud jiný. Mlsoun se vrhnul do cesty. Založil první čok. O kousek výš druhý čok. Do čoku pověsil smyčku. Do smyčky se postavil a... zas byl zpátky na zemi. Ani jeden čok nezabral.

Tak jsem to zkusil já. Sice s trošku pocuchaným morálem z předešlého divadélka, ale přece nezradím svou pověst pošuka. Obalil jsem se železem a jal se stoupat. Vzhledem k absenci žebříčků jsme museli hustěji zakládat, protože ve smyčkách nenastoupáte. Rychlostí hlemýždí jsem lezl vstříc vytouženému kroužku. Skutečnost poněkud zklamala. Díky hustšímu zakládání mi začal docházet materiál dřív, než jsem čekal. Hodinu a půl jsem se plazil asi deset metrů vysoko. Pak jsem odsedl do nýtu cesty vpravo. Vedle matroše mi došel i morál, takže jsem se nějak moc nezlobil. Tom, jako pravý yosemitský lezec, nasadil tiblocy a vyrazil po fixech za mnou. Nedokázal vyndat akorát jednoho frienda, ale to má ještě dohru.


Borec před výstupem. Vedle množství materiálu si zvláště povšimněte Borcových nohou. Je to poslední model tzv. Batman legs. Nohy vhodné na horolezecké aktivity, turistiku, běh i obyčejné vysedávání na prdeli.

Než jsem se dostal pár metrů vysoko, hrozně jsem se bál. Jenže je to trošku jiný strach, než znám. Protože mi nenateklo, nepotil jsem se a kdyby ano, nevadí to. Jen jsem se strašně bál, že čok vypadne, s ním já a se mnou zbytek jištění. Naštěstí si moje chladná hlava vykalkulovala, že čím výš jsem, tím víc mám pod sebou jištění a následky pádu by snad nebyly tak dramatické.


Borec zdolává cestu vpravdě těžkou, za použití umělých pomůcek. Neohroženě se dere vzhůru a nechává zástupy fanoušků stát v temné hlubině pod ním takřka bez dechu. Samozřejmě že okolo byl ještě tzv. zajišťovací štáb (neboli support team), jež se také několikrát připletl od objektivu. Jeho fotografie ale nestojí za publikaci.

Za týden jsme s Tomem opět klepali na dveře hospody pod Bořněm. Nyní jsme si už s jasným úmyslem něco háknout napůjčovali materiál od důvěřivců a vybavili se žebříčky.

Tom se rozhodl, že napraví svůj předchozí výkon a zvolil rozkošnou spárku na Malých varhanech. Moc tam bohužel nesvítilo sluníčko, a tak jsem během Tomova výstupu řádně zmrznul. Trvalo to docela dlouho. Okolo jdoucí skupinka německých turistů se slitovala a napojila mne mým vlastním čajem :-) Milý Tomáš dolezl na vrcholek masivu a já pak za ním na prusíku. Musím natrénovat prusíkování.

Když jsme přistáli zpět na zemi, vypravili jsme se na Bílou stěnu. Svítilo tam nádherně sluníčko a bylo tudíž teplo. Na druhý pokus jsem vybral cestu krásnou spárou. Byla většinou pravidelná a já si ji překřtil na Cestu přátel, což odkazuje na model nejužitečnějšího jistítka :-) Lezl jsem rychleji, za což mohly společnou měrou chuť na pivo a strašný strach. Když založíte frienda do spáry, jde to. Ale když jsem založil vysoko nad hlavu někam do ztracena čok, trošku se mi svíraly půlky. Nic se nestalo, snad kromě perfektního zážitku. Spára přelezená. Výš jsme nepokračovali, protože se připozdívalo.

V neděli jsme šli vyndat zaseknutého frienda z minulého víkendu. Patřil totiž Dráze :-) Nakonec ven šel, ale bránil se poctivě.

Toť naše začátky. Nebo spíš začátky začátků. Hákování je super. Navíc si skromně myslím, že kdo si dělá zálusk na něco serióznějšího v horách, měl by hákování alespoň trochu ovládat. Hodí se to. My jsme lezli obtížnost někde mezi A1 až A2. Těžší to být nemohlo, protože všechno jištění bylo kvalitní. Pád tudíž nehrozil. Stejně jsme se báli. Asi jak poprvé na skalách.

Držím palce všem, kdo to budou chtít vyzkoušet. Rozhodně nepřispějeme nějakou zkušeností, protože jednoduše žádné nemáme. Snad jen... chce to fifi háčky :-)

Zdar!



p.s. Nadpis není původní. Bez dovolení jsem si jej vypůjčil z jednoho článku v Montaně.



 Zpět na seznam článků

Webmaster - Pavel Trnka  CSS - Michal Kutil