Hohe Wand

Kousek na jih pod Vídní se nachází vápencová oblast Hohe Wand. Z Prahy je to něco kolem 350 km a ve feldě nás to s benzínem a dálniční známkou vyšlo na 500 Kč. Když k tomu připočítáte jídlo tak se bez problému vejdete do 600 Kč, ale většinou míň. Do Vídně cesta není co řešit, dále jedete po A2 směrem na Graz a na sjezdu č.44 (44km) sjedete na Wiener Neustadt a dále směr vesnice Stollhof, poté už vás navedou směrovky k národnímu parku Hohe Wand. Na místo je lepší dojet večer, protože u začátku vjezdu se vybírá mýtné (cca 6€/auto), ale v noci tam nikdo není a pak kdy už jste na parkovišti nikdo nic neřeší - ani při odjezdu. V Hohe Wandu jsou parkoviště dvě, spí se na tom prvním, to je ještě před parkem, druhé je už v parku. Tam ne!!! Dole se bez problému toleruje spaní venku, i ve stanu, jen ho člověk musí postavit s večerem a ráno opět zrušit (jako v Adru). Jediný problém je s vodou, trošku jsme to podcenili, takže příště 20 l by mělo stačit na auto (měli jsme jí málo).

Sestava: Ja, Eli, Katka, Zdenda (Sass), Ticháč, Luďa, Jarka, Jirka, Dlouhej Honza, Milka, Roša, Blanka.

Pohled na Hohe Wand z vrcholu cesty Duettsteig

Když jsme začali plánovat tuto víkendovou podzimní akcičku (pouze víkend - nebyla dovolená) tak jsme byli tři, já, Roša, Luďa. A postupem času se dávala dohromady skvělá parta, která nakonec v pátek 9.9.2005 vyrazila směr horní Rakousko. Naše auto vyrazilo z Prahy v 19.00 a na místě jsme byli ve 23.00 takže paráda. Dali jsme si po hltu pivka, vínka, slivovičky a šlo se na kutě a ráno hurá do stěn. Opravdu do stěn, je to vápno, krásně to drží (občas nožka uklouzne - znáte to) a jsou zde jen vícedélkové cesty. Místňáci nám řekli, že na druhém konci masivu je několik jednodélek, ale přeci pro to jsme sem nejeli. Cesty mají kolem šesti až sedmi délek a obtížnost je od 2 až do nekonečna. Cestu si tu najde opravdu každý (to je velmi důležité). Jsou zde cesty pro úplné začátečníky, hezké rodinné cesty za 5, krásné 6-7 i cesty velkého stupně obtížnosti. A hlavně obtížnost sedí, člověk se na ní může spolehnout. Cesty jsou parádně odjištěné v těžších místech a v lehkých si to člověk buďto odjistí nebo přeběhne s pár nýtky co tam jsou. Štandy jsou velké ocelové kruhy, nebo dva nýty vedle sebe, buď se řetězem nebo jen tak. Většina cest je kolmá nebo mírně ukloněná, helmy jsou velmi důležité (místy je skála jak kamenolom), také dvojky nebo prsák se hodí, přeci jen to je polohorský terén. Je to na hory perfektní trénink. Takže super.

Jen škoda, že jsme neměli knižního průvodce, byla by lepší orientace. Jarka parádně vytiskla průvodce z internetu a skvěle ho svázala, ale je to výběr cest a cesty jsou dány na celý masív, tak člověk musí trošku hledat. Jinak je zde vše, plotny s malinkými lištičkami, rajbásky (pískařovo srdce zaplesá), spáry které drží na žábu, trhlinky na prstíky a také komíny. Většina cest má několik variant, které jsou perfektně vyznačeny a stojí za to je vyzkoušet. My měli štěstí, že jsme ve stěně narazili na místňáky, kteří nám ochodně poradili a nasměrovali nás.

Postlgrad - lehounká cesta za 3+ až 4- na 7-8 délek. Výborná pro začátečníky. Pozor, jak je lehká tak je lámavá a trošku je i travnatá!!!

Duettsteig - klasická cesta rodinného typu za 5 o 6-7délkách. Hezky odjištěná.

Draschgrat - stejná cesta jako minulá, ale leze se po pilíři. Obě tyto cesty se tři délky pod vrcholem sbíhají a následuje krásný horský hřebínek a dále předposlední délka je také lahůdková.

Totenkopflsteig - klasická cesta za 6+ o 6 délkách kde je vše, plotny, spárky, komín prostě klasická klasika.

Poslední tři délky cesty Duettsteig/Draschgrat

To je jen výpis z některých cest co se lezli.

Roša s Blankou přelezli pár klettersteigů takže máme přehled i o této disciplíně. Roša lezl klettersteig HTL a jeho pokračování Blutspur což je klasifikováno D/E. Podle jeho slov je to síla a ve vrcholových partiích si už musel odsednout... pokud to budete chtít zkusit tak doporučuje si vzít rukavice nebo si zrasíte ruce. Ohledně dalších klettersteigů je zde dost široký výběr v klasifikaci A-E, takže stejně jako u lezeckých cest si vybere každý.

Když jsme odjížděli tak jsme byli úplně zničení, ale šťastní, většině z nás připadalo, že tam jsme týden a ne dva dny.

Ne nadarmo se říká, že čas se měří hodnotou zážitku.

Mamut

Další fotky naleznete zde