Nervózně pobíhám po pokoji. Kluci se pro mě měli zastavit v osm, ale teď je půl devátý a oni pořád nikde. Už došli nějaký esemesky, že budou mít zpoždění a stejně nemá smysl spěchat…jenže já se tak těšim!

Po několika měsících neplánování jsme se skutečně přinutili odjet. Cílem jsou Dolomity. A protože je pořádně neznáme ani jeden, nechali jsme si poradit od zkušenějších. Jako první zastávka mají být Tre Cime a pak uvidíme. Průvodců máme dost, chutí ještě víc. Tým máme, stejně jako rozpočet skromnej, ale údernej. Za volantem se bude střídat duo Řehoř brothers. Na zadním sedadle bude dobrou náladu jistit naposledy přibraná Jitka a všem ke vzteku jedu i já.

Nakonec jsme z Prahy odjížděli kolem půl desátý. Noční ulicí na Barrandově jsme se rozloučili malým piknikem na chodníku u popelnic, pak jsme neomylně nabrali směr Plzeň, zařadili třetí kosmickou a hurá jedeme. Noční cesta je otravná. To zná každej. Kdo řídí, se nikdy pořádně nevyspí a kdo neřídí, se vyspat akorát snaží. Chvilku se v autě konverzuje, nakonec zábava uvadne a jenom hudba podtrhuje temnou krajinou kolem dálnice. Unavený obličeje cestujících přilepený na studený skla auta hledí s novým očekáváním ven a přemýšlí, jaký že to asi bude. Současně pak taky na to co nechávají za sebou… kámoše, rodinu, práci, povinnosti.

Piknik na Barranďáku

Na parkovišti pod Čimy přijíždíme se svítáním. Je před šestou a celkem ještě chladno. Tak akorát vybalíme spacáky a hurá spát. Spíme sotva tři hodiny. Pak nás probouzí sluníčko a ve spacáku je najednou nějak horko. Mátožně se vymotáme, uvaříme si snídani. Nepočítáme, že bychom dneska podali nějakej výkon, ale přece nebudeme sedět celej den na parkovišti. Tak zabalíme matroš, průvodce, trochu jídla, vodu a hurá na průzkum.

Po turistický haj-vej si obejdeme Čimy pěkně z jihu. Začínáme se orientovat, ale s jistotou rozpoznáváme akorát Cimu Picolu. Jejích několik nekompaktních vrcholků je jasným identifikačním znakem. Od pohledu se nám líbí cesta Cassin – Vitali, 5+ A0, RP VII- na Cimu Piccolissimu. To pustí!

Čimy z jihu

Jde lézt jen osm dýlek a potom slanit. Vzhledem k tomu, že nenastupujeme právě brzy, vzhledem k tomu, že cestu před námi někdo leze a vzhledem k tomu, že chybějící dvě dýlky už neslibují zajímavější lezení (II, III), slanění využijeme. Cesta začíná snadno, ale potom přijde lezení. Už dýlky psaný za šest jsou celkem maso. Skála není zrovna kompaktní, a co jsem před chvikou držel v ruce, svíští dolů. Jištění je především po starejch skobách. Některý jsou lepší, některý horší. Některý se hejbou. Cvakáme všechny. Sem tam vklíněnec a někdy run-out. Ale nejhorší je snad traverz ke slaňáku. Sice maximálně za čtyři, ale připomíná to lezení po hromadě štěrku. Neustále něco hazíme dolů. Nic nedrží. Ničeho se nechytáme s jistotou. Je to deptačka. Na tomhle se toho moc nezmění.

Druhej den se rozhodujeme pro odpočinkovou cestu. Azi vybírá cestu od H. Dülfera a W. Bernutha západní stěnou Cimi Grande. Nastupuje se ze sedla mezi Cimou Grande a Cimou Ovest. Nahoru funíme sutí, ale tentokrát jdeme už všichni v sandálech. Není to zrovna přijemný, ale co bychom neudělali kvůli váze. V sedle se ochladí. Cesta navíc vede koutem, kterej je dokonale odstíněnej. Oblíkáme další vrstvy. Začínají Řehořovi. První dýlka je hnusná, ostatní pak skvělý. Leze se pořád rozpor. Ruce odpočívají. Štandy jsou dobrý, nemusí se viset. Jištění po skobách, vklíněncích, sem tam friend. Snažíme se dýlky maximálně natahovat a tak cestu vylezeme na čtyři nebo pět dýlek celou. Nahoře se do nás opře sluníčko. To přivítá hlavně Jíťa, která celou dobu slušně kosila. Budny a kalhoty dolů!
Dáme malou sváču, čurpauzu, trochu vody, sandálky a hurá ke slanění. Na vrchol kašlem. Znamenalo by to ještě několik dýlek sutí a zkomplikovalo by to sestup. Slaňák najdeme snadno – vede k němu pěšinka. Cestou míjíme několik luxusních bivaků. To by musela bejt nádhera.

Západní stěna Čimy Grande

Sestup je hnusnej. Dvě nebo tři slanění a pak pořád dolů sutí. Mám větší hrachy než při lezení. Každou chvíli se vidím, jak za doprovodu kamenů trhám rychlostí rekord k zemi. Někde se raději ještě dojištujeme. Vyčerpává to víc než lezení. K autu přicházíme kolem šestý. Následuje tradiční pivko, véča, trochu trávy a rozvíjení plánů na druhej den. Jsme docela hotový a tak uvažujeme o restdayi. Nakonec ho ještě o den odložíme a plánujeme Žlutou hranu. Snad jedna z nej cest na Cimi. Slavná Comiciho cesta na Cimu Piccolu. 5+ A0, RP VI. Dvanáct dýlek v údajně pevným vápně. O popularitě cesty hovoří, že první dýlky jsou, mají bejt oklouzaný. No to bychom se na to podívali. My, kluci ze Srbárny jsme snad na nějaký mejdlo zvyklý.

Ráno jdeme na lehko. Bereme jen batoh do dvojice, sedáky na sebe, lana na záda…ne v lezečkách nejdeme. Pod stěnou jsme v devět, ale před náma jsou nějací taloši. Lezou ve dvou dvojcích. Průvodce, stejně jako my, sebou nemaj. Prej cestu vyčmuchaj. Fajn. Čekárna asi na hodinku. Jíťa talošům zblajzne za trest sváču. Maximálně den starou žemli s pršutem. Ještě u toho mlaská. Nechápu, kam to dává. Je jak vyžle, ale pořád něco tlačí.

Jíťa a její sváča

Když taloši odlezou, nastupujeme my. Opět začínají Řehořovi. Když Mára zvedne paty ze země, jdu hned za ním. Je to sice trošku ojetý, ale proti Alkazaru je to jak rašple. Svižně to vyvalim k prvnímu štandu a tam se duševně zhroutim. V jedný spáře jsou čtyři skoby, dvě se hejbou, jedna je ohlá směrem dolů, asi po nějaký tlamě. Ve skobách je mračno starejch smyček. Nemám nůž a tak tam zuby nehty protlačím dvě svoje. Bojím se sedět, ale jinak to nejde. Modlim se, aby to Jíťa vybouchala rychle. Jsem úplně zelenej. Zlatý písky!
Kluci mají lepší štand o pár metrů vejš. Další dýlka je snažší a štand lepší. Jíťa nadává, že s batohem se jí blbě leze…no, aby ne, když je to sem tam do kopce a batoh bude zřejmě jen o pár deka lehčí než ona. Tak se střídáme. Následující dvě dýlky jsou snadný a Jíťa je hravě vyvede. Pak zas následuje težší lezení, ale jen na pár metrech. Vratkej morál podpořej skoby, co pamatujou snad i praotce Comiciho. Kdepak, italská parta před náma má v gatích naděláno víc než my a skobuje. A skoby nevyndavá. Tak se nám pak hoděj. Jenže díky tomu jsou zas pomalí, a tak je na štandech tlačenka. A čas letí a my jsme sotva v polovině. Trochu nervózním. Ještě jedna zajímavá dýlka a pak je to zas choďák. A v podstatě až nahoru. Taloši na to šlápli a už je nevidíme. Fajn. Tlačenka je pryč. Valíme dýlku za dýlkou a v šest jsme nahoře…teda spíš na konci cesty, protože na vrchol opět prdíme.
Slanění je luxus. Masivní nerezáče a na pět slanění do suti. Akorát výhledy nám kazej mraky. Nemůžeme mít všechno. K autu se vracíme v euforii. Po cestě hulákáme Goťťáka.

Tři borci a tři čimy

Další den je fak rest. Obejdeme si Cimi a přesuneme se pod Cinque Torri. Cestou si dáme koupel v Misurině a nakoupíme dlabec v Cortině. Pošleme pohledy, koupíme průvodce, dáme si jedno povinný kapůčo. Ale pak rychle pryč. Cortina je plná navoněnejch talošů a já se nějak necejtim. Ryhle do hor.
Ale chyba lávky. Cinque Torri jsou spíš takový vysoký skalky. Jsou tu klasický cesty vedle brutálních sportovek. Strávíme tu dva dny. Já se snažim spíš odpočívat, protože mě to moc nebere. Navíc se v neděli zkazí počasí a já s Jíťou zmokneme. Tak se sbalíme, jedeme jinam. Konečně zas do hor. Volíme Sellu. Noc po cestě na Sellu strávíme v sedle Passo Pordoi pod Sasso Pordoi. Krásná stěna. Bude mě hypnotizovat ještě dva dny.

Sportovky na Cinque Torri

Věže Selly jsou krásný. První den si dáváme šesti dýlku na první věž, Rossiho cestu za 5+ A0, volně zas kolem šestky…tedy jak pro koho. Klíč je v druhý dýlce. Mezi dvěma skobama tajtrlíkuju snad dvacet minut. Nakonec to nějak přelezu, ale tím to nekončí. V podstatě celá dýlka poctivá. Oddychnu si až na štandu. Ten je tutovej. Dva nejty. Mír do mojí duše. Lezeme bez batohů. Jenom sandálky a flaška s vodou na sedák. Je horko, snad třicet a stěna je na jih. Ale mírně fouká a tak je příjemně.
Jíťa dá jednu dýlku a pak zas tahám já. Neva. Stejně jsem na druhým nervózní. Ale zas na druhou stranu mě to učí klidu. Visím na štandu, koukám kolem sebe, užívám si vejšku a klid. Sleduju silnici pod náma, hemžení na parkovišti v sedle Sella, okololezoucí horolezce…užívám si. Pohodička - klídeček.

Na vrcholku krmíme ptactvo, který nás celou dobu provází. Dokonce je tu i vrcholovka. Sestup je snad nejpohodlnější, co jsme zažili. Dvě slanění, chvilku sutí a jsme dole. Nemusíme nic hledat, nastupujeme sněhem, zase pohoda. Večer se jdeme vykoupat do řeky. Ta bohužel neteče a tak skončíme v potoce. Sice studeným jako led, ale to nám moc nevadí. Hlavně, že teče! Pak jedno kafe (nebo pivo) v nedaleký refúdžiji a jdeme chrnět. Máme luxusní bydlení. Vedle silnice stoupající do sedla jsou odpočívadla se stolečkama a lavičkama. Krkáním po posledním pivu vyženeme náhodný sousedy. Pak vaříme večeři, pijeme víno. Nakonec zase kujeme plány na druhý den

.

Koupačka

Rozhodujeme se pro diretku jižní stěnou na Piz di Ciazaves. Konkrétně pak narovnávací variantu od Hermana Buhla z roku 1949. Obtížnost VI. Nástup je ze silnice, kousek do kopce. Za deset minut stojíme pod stěnou. Dolomitská pohoda. Jenže do naší cesty nastupuje zrovna dvojka z Německa. Řehoř brothers nechtějí čekat a jako náhradní plán volí od pohledu těžkou a v průvodci nepopsanou cestu vlevo od tý naší. My s Jíťou v klidu počkáme. Nakonec němčíci lezou celkem svižně. Pak až moc. Suveréně nám utečou. Prvních pět dýlek je společnejch jak pro původní směr, tak pro napřimovací variantu. Lehký lezení, tak valíme. Potom bychom měli začít stoupat vzhůru do masivního koutu, zatímco původní směr pokračuje v traverzování do lehčích partií. Během lezení na sebe máváme s klukama. Jejich cesta je evidentně masakr, soudě podle toho, že Marek sedí. Míří pod gigantickej střecháč. Já zas z neznalosti správnýho směru začnu lízt vzhůru zbytečně brzo. Lezu podle osvědčený praxe – sleduju skoby. Lezení je to zajímavý, trošku náročný a já se bojím, co bude následovat. V jednom momentě balancuju v nepravděpodobnejch chytech, na nepravděpodobnejch stupech, dva metry nad nepravděpodobnou skobou pod nepravděpodbnou spárou. Dělá se mi zle od žaludku. Faktor posranosti pět. Marek na mě huláká, že lezu blbě. Zkouším mu vysvětlit, že popis sedí a jsou tu skoby. Přece! Pak ale na štand k Jítě přeleze jiná německá dvojka. Sice nemá topo naší cesty, ale mají topo původního směru, kterej lezou, a z topa je patrný, že Ondrášek fakt trošku kufruje. Převelice opatrně slezu zpět a teprve potom se vydávám správným směrem. Faktor posranosti sedum.

Odpočívat si netroufám a raději to valim rovnou na štand. Pokračuje se vlhkým, převislým sokolem, kterej je ale naštěstí za madla a tak to nakonec nějak zdolám. Faktor posranosti devět! Na štandu už rovnou zvracim. Dýlku jsem lezl hodinu. Jíťa má v převise trable a raději ho obletí v elegantním pendlu. Chytrá holka.

Ondřej chystá Jítě kyvadlový traverz za hranu

Potom je už lezení výrazně snažší, i když některý dýlky jsou psaný podobně. Němčíky před náma už nevidíme. Ale směr jasnej. Teprve teď jasně vidíme obrovskej kout, do kterýho musíme vlízt. Kout je po madlech. Leze se super. Akorát poslední dýlka je trošku hustá, ale spíš jenom proto, že už jsme žádný potíže nečekali. Když vylezu z kouta na vršek, respektive na polici, je to, jako když vylezu z pekla do nebe. V hlavě se mi probudí citace z Miltonova Ztracenýho ráje…“dlouhá a trnitá je cesta z pekla zpět ke světlu“. Nahoře mě mine skupinka jinejch sestupujících lezců. Jíťa za chvilku doleze a tak jdeme dolů. Sestup je pohodlnej a veselej. Občas musíme dokonce do kopce a teprve teď si uvědomujeme, jak jsme utahaný. Pak dvě slanění a scházíme lesem k autu. Kluky nevidíme. U auta se dozvídáme proč. Asi po šesti dýlkách byla cesta volně nelezitelná. Tak slanili.

Odjedeme se koupat tam, co den předem. Potom si jedeme najít místo na noc. Opět máme luxusní.

Nikomu se už nechce snášet studený večery a rána, a tak se dohodneme na ústupu do Arca. Na Messnerovu cestu na druhou věž nikoho nepřemluvim, a tak fakt ráno jedeme pryč.

No a Arco? To už všichni znáte. Lago, gelatto a nakonec i nějaký lezení v Nagu nebo Massone. Mára s Azim louskaj 7a jak vořechy, Mára zkouší 7b. Připadám si trapně, a tak se vymlouvám, že skalky mě moc nebavěj. Nakonec ztratim svou čepici a novou neseženu. Ale protože se těšim domů, nebrečim. Odjíždíme ve čtvrtek odpoledne a večer před půlnocí jsme doma.

A pak sedím doma v pokoji, něco vybaluju a přemejšlim, jestli to nebyl jenom sen. Jako když sedíte ve vlaku, koukáte z okna a pak máte pocit, že jste usnuli a zdál se vám krátkej sen…ale tohle se naštěstí skutečně stalo.

Kde to asi je :-)

Fotopříběh