Každý rok po dovolené si říkáme, že něco hezkého napíšeme na web, ale nějak se k to mu ne a ne dostat. Minulé léto jsme vyměnili lezeni za výlet pod zem.

Letos jsme se dlouho nemohli rozhodnout, jestli pojedeme po vlastech českých nebo slovenských nebo pro změnu jako poslední dva roky do Julských Alp nebo Paklenice. Nakonec se tak nějak stalo, že Iva na netu objevila letenky v akci 2 za cenu 1 od Sky Europe, tak jsme se rozhodli pro Řecko. Koupili jsme je a 10 dni se tak trochu báli, jestli odletíme. Všechno dopadlo dobře a my se s dvouhodinovým zpožděním odlepili od země a nabrali kurz Soluň.

Před odletem jsme zjišťovali po kamarádech kam se v Řecku podivat. Rozhodli jsme se pro Meteoru a chvíli bojovali s nutkáním přibalit lezení, ale to jsme si rozmysleli při pohledu na teploty v Řecku (dle informace místních bylo letos velmi chladné léto…. Bylo "jen" 35°C ve stínu). A dobře jsme udělali. Podle průvodce, kterého jsme na místě zakoupili, se v létě doporučuje lézt ráno mezi 5 – 10 hodinou a uznejte sami, že to v našem případě je počin naprosto nereálný. Modří jistě vědí, o čem mluvím…

Po necelých dvou hodinách letu jsme přistáli v Soluni. Náš první cíl bylo najít vlakové nádraží (stanice N.S.Stafmos). Naštěstí z letiště jede přímý bus č. 78 až tam. Jediným problémem se ukázalo, že byla neděle = opravdu se nedělá a všude je zavřeno. Naštěstí se lístky dají koupit i v automatu v autobusu (cena jízdenky je 0,60 €/75 min. nebo 2 €/24 hod.). Za asistence revizora se to nakonec povedlo všem zoufalým turistům. Na nádraží jsme si potvrdili, že vlak do Kalampaky, který jsme si našli na IDOSu, opravdu jede. To nás trochu uklidnilo, jelikož řecký vlakový server byl na informace poněkud skoupý. Nacpali jsme batohy do úschovny a šli se naivně projít po městě. Vypadalo to, jako by se všichni obyvatelé někam odstěhovali. Na ulici ani noha, ani hladoví psi. Pro nás to znamenalo jediný problém, nebylo kde koupit bombu na vaření a něco k jídlu. Doufali jsme, že v pondělí svou potřebu uspokojíme v městečku pod horami přinejhorším benzinem u pumpy.

Přímý vlak nám jel v pozdním odpoledni. Vzdálenost cca 300 km překonal za tři hodiny a cena byla velmi přívětivých 12,40 € / osobu. Řecké vlaky jsou čisté a klimatizované. Jak jsem se přesvědčili, na každé konečné je celý vlak komplet vydrhnut. Cestou jsme měli možnost poznat galantnost řeckých mužů. Jako první si sednou (věk nehraje roli) a je jim úplně fuk, že nad nimi plápolá vetchá stařena. Našli se i tací, kterým vadily naše batůžky na sedačkách. Když jsme je ale sundali, nikdo si k nám nesedl. Zato kufr zaražený uprostřed čtyřsedačky, který znemožnil obsazení dvou míst byl v pořádku. Do cíle jsme dorazili asi v devět večer. Podle informací z průvodce jsme věděli, že za Kapampakou na okraji vesničky jménem Kastraki se nachází příjemný kemp za příjemné ceny (dva + stan při pobytu víc jak 1 noc 16 €/noc). Taky jsme se dočetli, že z náměstí od kašny jede ke kempu bus. To byla sice hezká informace, ale úplně k ničemu. Náměstí s kašnou jsme našli dvě, stanici autobusu ani jednu. To se v příštích dnech ukázalo jako normální věc. Místní prostě vědí, odkud bus jezdí a kde staví, tak netřeba nic označovat. Další „zajímavostí“ se ukázal jízdní řád místních autobusů. Když už nějaký někde byl, tak obsahoval informaci v kolik hodin vyjíždí autobus z konečné, zbytek si každý dopočítej….

Tak se tedy stalo, že nezbylo než do kempu doputovat pěšky. Nebyla to nepřekonatelná vzdálenost, asi tak dva kiláčky.

Dorazili jsme na začátek vesnice Kastraki, kde se nepřehlédnutelně nacházel kemp, drobátko grogy. Byť byla noc, pořád přetrvávalo šílené vedro. O to větší bylo překvapení, na jak skvělé místo jsme došli. Vybavení bylo jako z pohádky. U restaurace free wi-fi. Po celém kempu k dispozici přípojné sloupy elektřiny pro karavany s cca 6-8 zásuvkami na 220V volně k dispozici všem. Tři místa určená k vaření, vybavená třemi trojvařiči na velké bombě, prostor pro grilování, stoly pod střechou, ve dvou dokonce k dispozici velká lednice. Velké prostorné umývárny se sprchami a toaletami v dostatečném množství a neustále čisté.

Vrcholem překvápka byl v průvodci avizovaný bazén. LUXUS!!!! "Tááááto, vidíš ty panoramata?"

Dali jsme si večeři a upadli po celodenním cestovaní do kómatu. Ranní probuzení bylo velmi příjemné. Po naší pracné exhumaci nás čekal pohled na takový „trochu“ vyšší a větší Adr. (Nejvyšší stěna má cca 300 m, ale o tom ještě bude řeč).

Po snídani jsme vyrazili na nákup základního proviantu do Kalampaky. Město se ukázalo jako vcelku příjemné a proti Soluni dokonce i pohledné. Jak uvádí průvodce, je to brána do Meteory. Při našem monitorování jsme se dostali až na konec města, těsně pod kopce, přesněji pod nejvyšší stěnu a ke konci (nebo začátku?) cesty ke klášteru Moni Ajas Triados, kde se z ničeho nic vyloupla velmi příjemná taverna / ubytovací zařízení Koka Roka.

Tady se opět ukázalo, kdo je v této zemi důležitější… Poprvé jsme narazili na stařenku, která nám i přes ceduli „otevřeno od 18:00“ v poledne s úsměvem dala dvě piva, podruhé na mladou paní domu, která nám také dala mimo pracovní dobu bez problémů dvě piva a potřetí na pána domu, který nás s odůvodněním, že je unavený a že kdyby dal nám, musel by dát i ostatním, vyhodil (podotýkám, že jsme tam vždycky byli na pivu sami, nikdy si nikdo nepřisedl, v podstatě ani nikdo nešel okolo).

V pozdějším popoledni jsme se vydali na pěší obhlídku terénu a okolí a začali pomalu objevovat krásy Meteory.

Další den se pro nespavce (Iva) nedá hovořit o příjemném probuzení. Jestli mi někdo bude něco tvrdit o zamilovaném cukrovaní hrdliček, vlastnoručně ho praštím!!! Ti vypelichaní ptáci řvali asi od půl šesté a nezavřeli zobáky do pozdního večera. Pořád to jejich cukrůůůůůůůů cukrůůůůůůů!!!!! Grrrrrrr!!! Po vzkříšení jsme se rozhodli vyrazit na kláštery. Poptali jsme se po jízdním řádu a zastávce. Vedoucí kempu nám sdělil, že bus jede někdy kolem jedné a staví před kempem. Vyrazili jsme raději o něco dřív (dle rad z průvodce) a statečně čekali půl hodiny, než se bus ukázal. Za cenu 1,40 € jsme dojeli až na konečnou k největšímu ze všech klášterů Moni Megalu Meteoru.

Dolu jsme šli pěšky mezi skalami a zkoušeli najít něco lezitelného. Místo toho jsme nacházeli různé jeskyně, které vykazovaly známky, že kdysi byly obydlené. V současnosti většinu z nich obývají kozy. Na vrcholcích věží byly vidět vrcholové knížky.

Podle lezeckého průvodce se dá lézt skoro všude. Je tam mraky vyborhákovaných cest se slaňákama, ale našemu zraku jaksi většina těchto drobností zůstala skrytá. Možná jsme jen vedrem neviděli, to se nedá vyloučit ;-) Materiál je slepenec na první pohled s luxusními, vyčnívajícími chyty a stupy. Ale… když se člověk odváží a vydá se vzhůru, zjistí, že nikde není možné založit cokoliv. Představa, že si o to strouhá člověk záda…. Brrrrrrrr...

V dalších dnech jsme chodili kde se dalo i nedalo, prohlíželi další kláštery a objevovali co šlo.

.

Původně jsme v Meteoře plánovali zůstat tak 3 dny, nakonec jsme setrvali 6. Na zbytek dovolené jsme se přesunuli k moři s původní ideou přejít něco z Olympského pohoří, ale bohové měli jiný názor, protože zbylé 4 dny schovávali skoro celé pohoří neustále v mracích. Tak nám nezbylo než se válet u moře. Po prvním půldni se z nás stala růžová prasátka. Zbytek dovolené jsme strávili ve stínu neduživých topolů u stanu v neskutečném kempu, který vypadal jako zahrádkářská kolonie. Karavany zastřešené plachtami, s vydlážděnými "dvorky", obehnané ploty se záhonky s květinami nebo rajčaty a s vlastními kapličkami na kuří nožce (omluvte kvalitu obrazu, ale Luďkovi se prostě třásly ruce smíchy).

V Meteoře se nám tam líbilo a určitě plánujeme další výlet, tentokrát vzhledem k letním teplotám ovšem na jaře nebo na podzim, na těžko, hezky se železem a pořádně to tam prolézt.

Přidá se k nám někdo? Průvodce jsou k dispozici u Lůdi pokud by někdo chtěl načerpat inspiraci.

Další fotky najdete v galerii.