Rozervanými prsty buším do klávesnice notebooku. Z těch prstů mi ještě stříká krev a z vlasů se sype písek. A jeho tam dost. Za ty tři dny ho tam mám pár deka.

Na akci už několik let pořádanou Jardou Maršíkem, pojmenovanou prostě Máj v Sasku, jsem dostal chuť při čtení Jardovy knihy Lezení v Sasku po jeho vystoupení na loňském Sherpafestu. Přemluvit pár dalších borců už nebyl takový problém. A po několika drobných personálních změnách jsme prvního května nula devět v osm ráno vyjeli z Prahy směr Sasko ve složení manželé Pospíšilovi, Markéta, Kačka a já. Respektive Kačka za námi dorazila v pátek večer a Lukáš s Jarčou pro ni později sjeli do Děčína na vlak.

Letošní Máj byl v oblasti Grosser Zschandu, konkrétně Winterstainu a ještě konkrétněji v bivaku pod Kansteinem. Bylo nutné se cestou stavit v Hřensku, kde jsme koupili zamluveného průvodce, a pak teprve pokračovali dále. Auto jsme nechali stát v Neumannmühle a odsud pokračovali pěšky. Bivak je od parkoviště vzdálený zhruba patnáct minut. Jde se po turistické cestě a poté se odbočí podle horolezecké značky včas do lesa. Lukáš měl k dispozici popis cesty opsaný z Internetu a tak jsme Kanstein našli na první pokus. Bivak jsme zatím nehledali, protože jsme sebou vzali jen věci na lezení.

Na Kansteinu se leze na Kansteinnadel a impozantní Kanstein - Vorgipfel. Rozhodli jsme se rozlézt se na Kansteinnadel a jali se ji hledat. Dostali jsme se tak zcela někam jinam než jsme původně zamýšleli. Chvilku jsme neměli tušení kam, a tak jsem se rozhodl pro taktiku, která se nám vyplatila loni v Bielatalu, vylézt na nejbližší věž a z vrcholové knihy se dozvědět pravdu. Bohužel první i druhý pokus selhal. Naštěstí vždy u kruhu.

Po nějaké době Lukáš jednoznačně identifikoval věž Rätselturm a na ní vedoucí cesty Ostwand a Direkte Ostwand, obě shodně za VIIb. Diretka o má jeden kruh víc a v průvodci hvězdičku. Bylo tedy rozhodnuto.

Od prvních kroků mi lezení připadalo snadné a sympatické. První i druhý kruh jsem dobyl lehce a potíže přišli až poté. Naštěstí rajbásek i následnou mírnou spárku jsme ustál a tak jsem za chvíli dobíral Markétu a poté Lukáše na vrchol. Po slanění začal Lukáš s Jarčou mluvit o tom, že by pomalu měli vyrazit pro Kačku. Nějaký čas však ještě zbýval a proto jsme se rozhodli, že zkusím vylézt jednu ze tří VIIa na stejnou věž. Všechny tři cesty měly ale podmínku. A sice stavění. Beze stavění byly jejich klasifikace VIIIc, VIIc a třetí bez stavění snad ani nebyla vylezená.

Volba padla na cestu Westwand, která beze stavění byla VIIc, což byl stupeň, o němž jsem se domníval, že bych měl volně přelézt. Vypadalo to jako docela pěkné sportovní lezení a proto jsem to hned vyzkoušel. Nejdřív jsem šel z madla do madla. Za chvilku ale zmizely nohy a já musel udělat trochu nepříjemný krok. Chvilku to vypadalo, že mám nástup vyřešený, ale pak se cosi stalo, běh světa se na chvilku urychlil a já se houpal v laně asi metr nad nepříjemným nástupem. Spoďák, který se tvářil tutově, neunesl tíhu odpovědnosti za mou maličkost a rozhodl se kapitulovat. Na zemi skončil naštěstí jen on.Ještě, že jsem založil uzel, který se ukázal jako tutový.

Další pokusy už neměli šťávu a proto jsme vydali jinam. Manželé Pospíšilovi do Děčína pro Katku a já s Markétou na cestu Märchentürmerweg (VIIb) na Kanstein. Cesta byla moc hezká. Začínala komínem, následoval traverz, poté snadné lezení ke kruhu, těžší místo okolo dvou kruhů a vrchol předskalí. Z něho se správně pokračuje šikmo do rajbasu na vrchol, ale to jsem nedokázal vymyslet. Proto jsem zvolil variantu skrze pole neorané, traverzem na vedlejší předskalí a odsud snadněji na vrchol.

Tam jsme dolezli, akorát když zapadalo slunce. Byl to naprosto úchvatný pohled, který nedokáže žádné líčení popsat dost přesně. Pokud jsem někdy měl nějaké představy nebo ideály o pískovcovém lezení, tohle byla jejich přesná podoba. Zapsali jsme do vrcholové knihy a při zběžném listování jsme narazili na zápis od Reinholda Messnera. Zda to byl Ten Messner nebo někdo jiný pochopitelně nevíme. Ale zápis byl devět let starý. Slanili jsme včas, abychom našli bivak, nechali tam matroš a klusali Lukymu, Jarče a Kačce naproti. Přišli jsme akorát, abychom popadli bagáž a vodu a mastili zpátky do bivaku. Po večeři jsme otevřeli pivo a první den zakončili několika plechovkama Nymburského ležáku za devět kaček v Bille. Jak kouzelné byly večery v bivaku snad ani popisovat nebudu, protože byste si poslintali klávesnici.

Druhý den jsme, jako všichni ostatní vyrazili na věž Goldstein. Ta už byla poněkud dál. Taky tam nebylo tolik cest v obtížnostech, které zvládáme a tak jsme museli pečlivě vybírat.
Lukáš s Katkou nastoupil do cesty Südostwand za VII. Já s Markétou do jiné sedmy jménem Nordostweg. V tu chvíli jsem netušil, že zřejmě začíná můj nejsilnější zážitek celého víkendu. Popisovat první dva kruhy nemá smysl, protože lezení bylo pěkné, ale snadné. Od druhého kruhu se chvilku pokračovalo stejným stylem až pod delší komín. Chvilku jsem doufal, že tudy cesta nevede, ale bohužel jiná varianta tu evidentně nebyla.

Do komína jsem nastoupil pln očekávání. První úsek byl docela snadný. Jediná chyba byla, že jsem nebyl schopen komín nijak zajistit a tak jsem se rozhodl přesvědčit se o tom, že z komínů nelze vypadnout. Kousek pod jeho koncem jsem provázal jedny mikrohodinky, ale spíš tak pro pocit, než kvůli skutečné bezpečnosti. Zaručeně by můj pád nevydržely. Za hrozného hekání a supění, které nelze srovnat s tím, čeho jsem schopen na umělé stěně jsem se pomalu sunul vzhůru. Kousek pod ústím komína nastal okamžik pravdy. Při letmém pohledu nad sebe jsem viděl chyty. Sunul jsem se nahoru a dychtivě po nich natahoval ruku. Marně. Byl jsem schopen je akorát pohladit špičkou prstu, ale ne podržet. Jenže během natahování po chytech jsem dostal do polohy, kdy jsem nebyl schopen ani vzhůru a ani dolů. Soukal jsem se v podstatě na místě. Pravá noha se vymkla a já se o ni nebyl schopen opřít. Začal jsem sprostě nadávat a hurónsky křičet. Pohltila mne panika, že v z komína nevylezu a zemřu žízní. V jednom okamžiku jsem dokonce začal pomalu klouzat zpátky. Nakonec jsem se nějak zaklínil a díky tomu dostal i do lepší polohy a komín dolezl. Když pravá ruka sevřela malé chyty nade mnou, připadal jsem si jako bych v životě dostal druhou šanci: „běž a zkus to zas nepokazit“.Měl jsem to za sebou a přežil. Bohužel nade mnou následoval další!

Pouze ve zkratce vylíčím, že jsem se pak několik desítek minut snažil najít cestu, aniž bych musel zase komínem. Byl jsem vyklepaný a bál se. Proto jsme se s Markétou rozhodli, že najdeme nejrychlejší cestu dolů. Podařilo se, a za chvilku jsme byli oba na zemi. Lezení do dvou třetin výšky věže trvalo asi tři hodiny. Později jsme zjistili,že komíny následovali ještě asi tři. Ještě, že jsme na to vykašlali. Dole jsme zjistili, že ani Lukáš s Katkou nebyli úspěšní a z cesty od druhého kruhu slanili. Holt Sasko je Sasko. Věže jsou moc vysoké, sasíci nemají dost peněz na kruhy a šetří.

Další program byla cesta Ostweg za VI.Krásná koutová spára, kterou je nejpraktičtější lézt kombinací rozporu a sokolíku. Tam jsme nahnali Markétku, aby z toho písku taky něco měla. Sice se chvilku kroutila, ale nakonec do cesty nastoupila a pak ji celkem bez váhání vylezla. Respektive skončila u prvního kruhu. Další úsek by byl kratší traverz a pak zas komíny.

Všechny cesty na Goldsteinu končí soustavou komínů. Ale málokdo to zřejmě leze až nahoru. Jarda Maršík tedy rozhodně ne. Lukáš mezi tím vylezl s Jarčou a Katkou k prvnímu kruhu Nordostwegu a byl moc nadšený. A to bylo ten den skoro všechno. Já ze zvědavosti nastoupil do cesty Goldsteigkante za VIIc (RP VIII). Nedoufal jsem, že bych to vylezl, ale první kruh byl nízko. Nakonec jsem si odpustil zas jenom závěrečné komíny. RP se nekonalo, ale cesta byla krásná. Za mnou ji ještě vyběhly holky a pak hurá do Cvokhausu na pívo.

V neděli jsme už moc plánů neměli. Já se probudil celkem dobitý a ostatní na tom nebyli jinak. Osobně bych ten den ocenil restday. Každopádně jsme ale stejně museli brzy odpoledne odjíždět a tak jsme počítali jen s jednou cestou. Já chtěl nejprve vyzkoušet Westwand za VIIc, ale do cesty akorát nastupoval první ze čtyřech lezců a tolik času jsme neměli. Nakonec jsem byl asi i celkem rád, že jsem do toho nešel. Moc jsem se necítil.

Lukášovi jsem navrhoval naší cestu Märchentürmerweg z prvního dne. Jemu se ale moc nezdál první kruh a tak jsem se nabídnul, že k němu to vyvedu. A jak jsem řekl, tak se i stalo a za chvilku jsme s Lukášem a Katkou seděli u kruhu. Lukáš pak chvilku váhal, zda má pokoušet zbytek cesty, ale nakonec do toho šel a nelitoval. V těžkých místech lezl s jistotou a svižně a za krátko už hulákal jako tatar z vrcholu předskalí. Markéta s Jarčou mezí tím zdolaly dvě pěkné šestky Direkte Westkante a Südwand na Dunkle Wand hnedle vedle.

No a to byl vlastně konec. Během našeho lezení Märchentürmerwegu udělal Lukáš několik exkluzivních fotek spolunocležníka z bivaku v cestě Licht und Schatten za VIIIc (VIIIb), RP IXb – tak si vyberte.
Mimochodem Maršík by napsal, že je to klasická „Arnoldovka“.

Rád bych na závěr řekl, že celá akce byla moc povedená. Ani tak snad nešlo o partičku v bivaku, protože s nimi jsme se nijak moc nebavili, ani o počasí, které ale senzačně vyšlo, ale snad nejdůležitější pro mne osobně byl ten každodenní kontakt se Saskem, s pískem a geniem loci vůbec. Na písku tam spíte, písek máte ve vlasech, v jídle, v očích…
Vyhovovala mi odlehlost toho místa, omezený kontakt s civilizací…prostě ideální místo na důchod.

A další postřeh je, že saská klasifikace je skutečně měkčí než u nás. A pokud Vám v deníčku scházejí těžší cesty, pak hurá do Saska.

Sportu zdar a lezení zvlášť.

Lezené cesty :

Rätselturm - Direkte Ostwand, VIIb

Kanstein - Märchentürmerweg VIIb

Goldstein - Nordostweg VIIa (bez posledních cca třech komínů)

- Ostweg VI (bez závěrečných komínů)

- Südostwand VIIa (druhý kruh)

- Goldsteigkante VIIc (bez závěrečných komínů)

Dunkle Wand - Direkte Westkante VI

- Süd Wand VI