aneb objevování oblasti Kozlov, Pohoř, Kacanovy

Rozhodli jsme se s Jari využít jednoho červnového víkendu, kdy většina oddílu vyrazila svorně na Rabštejn, k objevení nové oblasti v Českém ráji, o které se mi Mamut zmínil na chytání pádů. Koupil jsem nenápadného průvodce a po jeho prolistování jsem zajásal. Vypadalo to, že oblast je plná nízkých věžiček, na které vedou spousty trojek, čtyřek, pětek a šestek s kruhy. Ideální pro rodinný výlet do skal, abychom se oba vyblbli. Kromě toho to vypadalo, že lidí tam moc nebude, blízko koupačka, no romantika jak prase.

Do oblasti je několik přístupů, my jsme vybrali vesničku Pohoř, kolem které měla být největší koncentrace skal. Do vesnice vede z Kacanov uzoučká silnice akorát pro jedno auto. Pohoř je totální zapadákov, aspoň já si ho tak představuju. Příjezdová silnice sloužila silničnímu provozu jen částečně, částečně se na ní sušilo seno. To jsme nějak objeli a zakotvili na liduprázdné návsi před hospodou, která je už asi delší dobu zavřená. Zaparkovali jsme přímo před ní na místě bývalého venkovního posezení a doufali, že nám naší Jarinku s pražskou značkou někdo nevyzdobí korunou. Při převlíkání do lezeckých hadrů jsem si připadal poněkud nepatřičně a představoval jsem si nechápavé pohledy usedlíků zpoza oken.

S průvodcem v ruce jsme optimisticky vykročili do polí. Cesta se zařízla do svahu a došli jsme do mělkého údolíčka s několika chalupami, kterým se trefně říká Podpohoř. Nikde ani živáčka, vedro, no prostě idylka. Údolíčkem jsme došli k rybníku Vústra, který je centrem oblasti. Ve svazích po obou jeho stranách se tyčí pískovcové věže (spíš věžičky), které ovšem zakrývá vzrostlý borovicový les, takže nejsou vůbec vidět. Vybrali jsme si levou část údolí, kde měla být největší koncentrace věží a taky dominantní věž oblasti Král. Krále jsem našli, ale protože nejlehčí cesta, která na něj vede, je šestka, rozhodli jsme se dát na rozlez něco lehčího. Popošli jsme kousek dál a identifikovali věž – Skála Vaška Kříže.

Centrem oblasti je rybník Vústra

V průvodci jsme zjistili, že na věž vedou tři cesty údolkou, dvě pětky a jedna čtyřka. Tady to přebrousíme všechno, říkal jsem si a už jsem byl navázanej. Zalíbila se mi jedna z těch pětek, kruh tak v osmi metrech, nejdřív stěnkou podél spárky, pak traverz pod kruh, tak dva metry do kruhu a nahoře jsem to moc neřešil, to půjde. Jarča si nedůvěřivě prohlížela stěnu, evidentně nesdílela mé nadšení a měla správnou připomínku, že je celá zelená. Taky jsem si toho všimnul, ale nevyvedlo mě to z míry. Holt moc se tady moc neleze, říkal jsem si, ale držet to bude. Popolezl jsem pár metrů a začal zjišťovat, že matroš je opravdu nějakej nespolehlivej, drolí se a moc nedrží. Nebylo to úplně nejlehčí, tak jsem se začal poohlížet po nějakým jištění. Možnosti jištění byly dost na hovno. Nakonec jsem pro morál šoupnul kinderkopfa do spárky pod kapradí (ve stěně rostlo kapradí) a se smíšenými pocity vzlínal pomalu dál. Spárka skončila a byl čas na traverz doleva. Do toho se mi vůbec nechtělo. Nedůvěřoval jsem, jestli mi něco nezůstane v ruce, nebo jestli mi na něčem nepodjedou nohy. Nakonec jsem se dostal asi metr a půl pod kruh a zjistil jsem, že je to k němu nějaký těžký. Tohle má bejt pětka sakra? Už docela vyděšenej jsem začal hledat něco na zajištění a oči mi padly na takovej hrot v polici, který vypadal jako spodní část vylomených mělkých hodin. Sundal jsem ploštici a snažil se napasovat uzlík za hrůtek. Jemně jsem trhnul a celý hrot se utrhl a odporoučel se dolů. Tam se rozprsknul na písek. Nezbylo mi nic jiného, než se nadechnout, „zavřít oči“ a udělat pár těžkejch kroků ke kruhu. Když jsem ho cvaknul, spadnul mi pěknej šutr ze srdce a Jarče taky. Kruh byl rezatej až hanba, ale pocit bezpečí dodal. Tak, teď už to půjde, pomyslel jsem si a pustil se do kolmý stěnky s malejma dírkami nad kruhem. Kurva, to je nějaký těžký, pomyslel jsem si. Udělal jsem pár kroků a dál to prostě nešlo. Chyty skoro žádný, nohy nedržely. Vrátil jsem se ke kruhu a zkusil to ještě několikrát, vždy se stejným výsledkem. No dobře, tak pytel, smířil jsem se se situací a slanil jsem od kruhu. Nevěděl jsem, jak si vysvětlit, že to bylo takový těžký. Taky jsem přestal mít iluze o místním matroši, skály jsou tady prostě strašně zpuchřelý.

Skála Vaška Kříže s lákavými liniemi

Vydali jsme se dál hledat nějakou schůdnější cestu, která by byla zároveň schůdná i pro Jarču. Můj favorit z průvodce „Pampelišák“ se ukázal bejt pěknej hnus a tak jsme se zastavili až pod Štítkem. Štítek je malá věžička s jednou cestou za IV údolní stěnkou. Cesta má kruh, což je podezřelý, ale já jsem to přivítal.Opět naplněn optimismem, že teď si konečně oba přelezem hezkou cestu, jsem nastoupil. Obtížnost se mi už od začátku moc nezdála. Po pár dalších krocích jsem držel už jen malý ostrý dírky a i ty zmizely. Těžký jak prase, ke kruhu pořád dva metry, jištění žádný. Vrátil jsem se na zem, ale s pytlem ve čtyřce jsem se fakt smířit nechtěl. Zkusil jsem to ještě několikrát, ale vždy se stejným průběhem – nepustila.

Štítek

Nastoupila obranná reakce a začali jsme se všemu smát. Chodili jsme oblastí, pobaveně zírali na dardy za IV. V lámavým matroši s pavučinama a rezatými kruhy, na věžičky a šutráky zarostlé kapradím.

Typický obrázek oblasti

V tomhle duchu jsme došli pod další dominantní věž oblasti – Krius. Věž je to krásná, za její údolní stěnu by se nemusel stydět ani Ostrov. Až na ty cesty. Nejlehčí byly dvě šestky, které vypadaly sakra přísně. Buď náhorní hrana, kde nad kruhem následoval totální zelenej rajbák, nebo spára jak bič, která půlila jednu ze stěn a do které se nastupovalo docela chytovatou údolní hranou. Myslel jsem na Mamuta, ten by si cestičku užil. Jenže já spárař nejsem a Jarča už vůbec ne. Navíc slaňák byl na druhý straně věže, takže vybrání matroše nepřipadalo v úvahu. Bylo nám jasný, že ani na Kriuse se dneska nepodíváme. Aspoň jsme si pod ním udělali piknik. Místečko to bylo krásný, liduprázdný. Že jsme zatím nepotkali ani nohu snad ani nemusím psát.

                                 Krius, Normální cesta VI                                                    Piknik pod Kriusem

Kolem nás se začaly stahovat těžký bouřkový mraky, ale nechtěli jsme odejít bez věže. Našli jsme v průvodci věž jménem Matterhorn, na kterou vedly cesty za III a za IV po hranách a přesně středem údolní stěny cesta s honosným názvem „Dirretissima“ za II. Přesně tohle potřebujem, to bychom mohli dát. Seběhli jsme ověšení matrošem dolů k rybníku, kde nás překvapili první dnešní lidi – cyklisti. Koukali na nás stejně nevěřícně jako my na ně. Od rybníka hezky svěže do kopce na druhou stranu údolí, a už jsme byli ve skalách. Věže tady byly docela velký, zvlášť Květová a Srpnová. Cesty na ně ale vypadaly na pěkný dardy. Nakonec jsme našli i náš Matterhorn, byl to prcek, kterej se krčil v jejich stínu. Vlastně to nebyla ani věž, protože měl jen jednu lezitelnou stěnu, z vrcholu se dalo sejít. No, nebudu to rozpitvávat, cesta za II teda už pustila, ale na dvojku to bylo sakra těžký (tipuju za IV. až V.) a samozřejmě sólo. Jarča za mnou to taky zvládla. Konečně přelez! Ale bez knížky.

Matterhorn, Direttisima II

Konečně vrchol!

Touha po zápise ve vrcholovce mě vyhnala ještě do cesty Severní sokolík na Srpnovou. Cesta z náhorní strany. Délka si 5 m a obtížnost za I. mě nejdříve lákaly k sólu, ale nakonec jsem se přece jen navázal a dobře jsem udělal. Hned na začátku to zhoustlo, tak jsem zajistil. Situaci trochu okořenil velký stup, který sice vypadal pevně, ale po tom, co jsem se na něj postavil, se celý odporoučel dolů. Nahoře sokol přechází do komína, kterej byl špinavej od hlíny a jehličí a málem jsem z něho vypadnul. Vrchol věže byl pokrytej slušnou vrstvou hlíny a jehličí a rostlo na něm několik borovic. Z jejich větví nesměle vyčuhovala červená plechová schránka s vrcholovou knížkou. Ve vrcholovce bylo zápisů jako šafránu, podezřele mnoho z nich byl Severní sokolík za I. A v posledním zápise byla značka „HUMUS“. Přidal jsem do knížky svou cestu a stručný názor na oblast. Dal jsem lano do slaňáku a mazal dolů, protože začínalo pršet. Dokonalej timing, něco přelezeno máme a to něco mi bohatě stačí. Je čas zvednout kotvy. Po překvapivě krátký přepršce se udělalo hezky, ale skály byly naštěstí dostatečně mokrý, takže o lezení už nemohla být ani řeč.Loudali jsme se k autu a užívali osamělou idylku. Na koupačku už to nebylo, na lezení někde poblíž (Hrubice) taky ne, mraky se pořád honily a předpověď na zítra taky nebyla nic moc, a protože kempink v Kacanovech byl totálně opuštěnej (ale funkční, i s koupálkem), sebrali jsme se a odjeli spát do Malý skály.

Vrcholovka na Srpnové

Toť vše o zážitku s lezením v této oblasti. Slíbil jsme si, že se sem už nikdy nevrátím a průvodce někomu dám. Je ale fakt, že s odstupem si vybavuju několik lákavých linií na hezký věžky. Místní totálně tvrdá klasifikace je velká challenge. Naproti tomu je ovšem fakt, že cesty jsou hodně málo lezené až nelezené, skála zpuchřelá, na matroš se často nedá spolehnout, což je v těžkých cestách se špatnými možnostmi jištění dost vražedná kombinace. Idylka liduprázdného zastrčeného koutu Českého ráje je ovšem dokonalá. Ať si z výše uvedeného udělá každý závěr podle svého gusta.

                                                                                                                                                          Pospa