Celý týden v letošních zimních Tatrách to vypadalo, že ho spíš prosedíme na chatě nebo strávíme podřadnou turistikou po okolních sedlech a snadno dostupných vrcholech. Marné čekání na lepší počasí zapříčinilo, že jsme s Azim ve čtvrtek 16. března nastoupili do severní stěny Malého Kežmarského štítu. Za svůj cíl jsme zvolili cestu Sczepanských, klasifikace IV. Cesta je vhodná pro zimní přelez, protože v létě mokré trávy zmrznou a několik partií cesty pokryje led. To vše má výstup usnadnit. Jedná se o několika délkový traverz s dolezem přes několik sněhových polí na Německý žebřík, kterým se pak sestupuje.

Naše netrpělivost neznala mezí. I přesto, že jsme si nebyli jistí bezpečností žebříku při sestupu, jsme do cesty hned po snídani nastoupili. Rychle jsme vystoupali pod nástup, připravili štand a rozlosovali tahání první délky. Vyhrál Azi a já později zjistil, že naštěstí. Délka mu zabrala asi hodinu nebo hodinu a půl. Když jsem nastoupil já, snažil jsem se zpoždění dohnat a lezl jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Jenže ke konci délky nastoupily pasáže, které mi prozradily, proč to Azimu trvalo tak dlouho. Krátké, ale téměř kolmé sněhové pole, které nešlo jistit, bylo prvním zádrhelem. Přešel jsem je rychle, ale byla ve mě malá dušička. Kdyby se sníh utrhl, hodil bych kyvadlo a nevěděl jsem, co štand na to. Po sněhovém poli přišel přelez skalního výšvihu, který mně zpochybnil klasifikaci cesty. V létě v lezečkách možná zajímavé lezení. V zimě s cepínama a v duplexech neskutečná dřina, která mně trvala snad čtvrt hodiny. Naprosto vyřízený jsem se vyhrabal na štand a pochopil jsem, že to nebude žádná sranda.

Rychle jsme vystřídali matroš a já šel dopředu. Udělal jsem několik kroků po zasněžené suti, kde nedržely ani mačky, ani cepíny, kde kámen, který se zdál jako super jištění, byl nakonec lokr a tak dále. Neměl jsem morál. Opět jsme se vystřídali. Azi délku vytáhl a zas mu trvala velice dlouho a já zas posléze zjišťoval přičiny. Musel jsem se plazit po břiše, musel jsem hákovat za skoby a smyčky. Rukavice drtily studené chyty. Lezl jsem tak rychle, jak jsem jen dokázal, ale stejně mi dolez trval strašlivě dlouho. Azi se už neptal, kdo bude tahat a rovnou dobrovolně vyrazil dopředu. V dlouhých chvílích na štandu na mě padala tíseň ze samoty a strach z obtížnosti a problémů před námi. Samota byla umocněna skutečností, že pod námi stoupali dolinkou kamarádi a my slyšeli jejich hlasy a viděli, jak se s jistotou dalších kroků vydávají vzhůru, aby se za pár hodin zas bezpečně vrátili do chaty k večeři a pivu.

Akorát končily zasněžené kamenné lávky, které měly být největším problémem cesty a začínala sněhová pole, která nás měla rychle dovést na Německý žebřík, když Azi poprvé vyslovil obavu o čas. Mně nepřipadalo, že bychom se o něj měli nějak víc obávat. Nastoupili jsme včas, lezli docela rychle a hlavně už nás čekala druhá, snadná polovina. Sestoupit do chaty můžeme už za tmy s pomocí čelovek. Když jsem za Jirkou dolézal už ve sněhu snad pátou délku, prozdradil mi, kolik je skutečně hodin. Bylo půl šesté! To jsem nečekal ani v nejhorších obavách. Celý den se dolinkou honily mraky s mlhou a neměl jsem možnost sledovat čas odhadem podle slunce. Půl šesté! Za půl hodiny večeře. No nazdar. To bude sprďan.

Cesta Sczepanských

Začínalo se pomalu šeřit a já poprvé vyslovil slovo „bivak“. Azi pouze lakonicky prohlásil, že to stejně jednou muselo přijít a pomalu jsme se na tu možnost začali duševně připravovat. Dali jsme si pár doušků čaje a rozhodli jsme se, že když rampa před námi nebude žebřík, přenocujeme na prvním vhodném místě. Mně navíc přestala fungovat čelovka a nesvítila, ani když jsem do ní dal zcela nové baterie. Lezení beze světla docela šlo, měsíční světlo se odráželo od sněhu a ten ostře kontrastoval s tmavou skálou. Přesto jsme usoudili, že sestup za světla jen jedné z čelovek by byl nebezpečný, a tak se bivak stal nejrozumnější možností. Azi pro jistotu napsal bráchovi na chatu SMS, že budeme bivakovat.

Nastoupali jsem na pohodlnou rampu a rozhodovali se co dál. Rampa byla malá plošina mimo lavinozní svahy vlevo nad ústím Levého Ypsilon. Nikomu z nás se nutně nechtělo nocovat v kopci, a tak když Jiří prohlásil, že když vystoupáme touhle štrbinou vzhůru, jistě tam bude Německý žebřík a tudíž sestup, šli jsme. Tak začalo stoupání, které ze mě vysálo poslední zbytky energie. Sníh do pasu, únava a pár deci čaje přes den mě naprosto vyřídily. Azi tvrdil, že je taky unavený, ale na rozdíl ode mne se u něj únava neprojevuje hlasitým „Kurva Azi, já už nemůžu. Jsem totálně hotovej“. Jirka se ptal, jestli má smysl pokračovat vzhůru, ale já jsem chtěl, protože kdyby byl žebřík nahoře, mohli bychom rychle sestoupit do chaty a do pelechu. To lákalo. Dali jsme si čaj a každý polovinu tabulky čokolády. Jej, jak ta nám chutnala! Dlabal jsem ji jako chleba a zapíjel vlažným čajem. Paráda. Nikdy mi čokoláda tak nechutnala. Jenže co teď?

Azi pomalu nabyl přesvědčení, že to, čím stoupáme vzhůru, vede na levý hřeben Malého Kežmarského štítu. Já mu řekl, že jestli je to tak, stojíme v čemsi, co se zove Kežmarská štrbina. Žebřík musí být pod námi! Opět tedy dolů! I sestup byl namáhavý. Bořil jsem se po pás a neměl jsem už sil jít rychleji. Svým tělem i duší jsem byl na dně. Měl jsem strach, že když spadneme, sjedeme do Levého Ypsilon a skončíme u úpatí hory. Přesto jsme postupovali nejištěni, jen navázáni na zkrácené lano, tak rychle, jak jsme dokázali. Vrátili jsme se na známou rampu nad Ypsilon a definitivně se rozhodli pro bivak. Velký kámen jsme obhodili lanem a zajistili se k němu. Zbytek lan jsem smotal do panenky, zatímco Jirka vykopal malý záhrab. Nemaje Žďárského vaku, posadili jsme se na batohy a pod záda dali malé karimatky z batohů. Navlékli si kukly, čepice a suché rukavice a otevřeli Aziho termosku s čajem. Můj čaj ušetříme na ranní sestup. Já jsem vytáhl zbytek svého proviantu, tedy dvě tatranky. Vše jsme blaženě zblajzli a jali se čekat na ráno. Bivak jsme zřídili v půl jedenácté. Slunce vychází kolem šesté, čili sedm a půl hodiny klepání kosy.

Tak jsme tam seděli, koukali do dolinky a tešili se na ráno. Nikdy nebyla úplná tma (díky, měsíčku, za úplněk). Pozorovali jsme, jak se dolinkou honí mraky. Viděli jsme Žeruchovy veže, Jahnací štít, Jastrabí vežu a jednou i Kolový a Černý štít. Noční chlad jsme zaháněli masáží stehen, dupáním nohou, střídavým zatínáním všech dvaceti prstů a mácháním rukama. Samotu pak občasnou konverzací a snahou o krátký střídavý spánek... Realita bivaku byla jednoduchá a vlastně půvabná. Malicherné starosti zůstaly hluboko pod námi a ještě níž. Základní reflex přežít nás nutil bdít, ale to nebylo jednoduché. Co chvilku někdo z nás usnul, aby se zas probudil zlomený jak paragraf a třesoucí se zimou.Ve skutečnosti jsme měli štěstí, protože nebyla moc zima - tak maximálně slabých dvanáct pod nulou, vítr nefoukal a občas slabě sněžilo. Noc pomalu ubíhala v rytmu zimního třesu, krátkých rozhovorů a těšení se na snídani v chatě.

Občas se Azi nehýbal, tak jsem se ho zeptal „Azi, žiješ?“
a Jirka odvětil „Jó, se netřesu, co?“
a já pokračoval „ Jo, to je divný.“
„Hahaha“

K ránu pak přišel mrak a s ním i zima. To jsme se už třásli oba. Naštěstí se pomalu schylovalo k svítání. Asi v pět hodin, když už bylo světlo, ale pořád mlha, jsme byli oba vzhůru a pomalu se chystali na sestup. Navázali jsme se na jedno lano, druhé jsme schovali do batohu. Bez jistoty kam, jsme sestupovali po domnělém Německém žebříku dolů. Jiří opět vpředu. Netrvalo to dlouho a zaslechli jsme hlasy kamarádů, kteří nám šli naproti. Poslední sněhovou partii jsme sjeli po zadku a zastavili hned vedle Klofáka, který nám dal napít čaje. Mně bylo všelijak. Nejvíc mě asi provázel pocit viny a mrzelo mě, že kvůli nám muselo být ve čtvrtek večer na chatě hotové pozdvižení. Všichni sice tvrdili, že o nic nešlo, ale pomalu jsem rozluštil, že to nebyla pravda. Nikdo moc nespal a dokonce došlo i k mírným roztržkám v otázce naší záchrany.

Borec Azáro zpět u chaty. Je to fakt drsňák.

Moje maličkost tamtéž. Byl to fakt silný zážitek.

Akorát jsme s Azim stihli snídani. Napojili jsme se čajem a tím skončilo naše dobrodružství. Každý se vrátil ke svému. Já ke čtyřem Zlatým Bažantům a Azi ke svým skriptům.

Moc bych chtěl poděkovat Azimu, protože kdyby nebyl on, bůh ví, jak by vše dopadlo. Dál bych chtěl poděkovat úplňku a mírné noci. Oba mají podíl na našem zdraví. Dál moc děkuji všem na chatě za záchranou výpravu ve složení Dědek, Klofák, Jarda Sinecký, Bačus, Tráva, Jirka Brabec a Spider, za paniku, ale především za upřímnou starost o nás. Ta nás hřála celou noc :) Dále moc děkuji firmě Petzl za čelovku Zoom Zora Belt, která svítí doma v pokoji, ale v horách moc ne. Velice děkuji Lukymu, Vojtovi, Markovi a Kačeně, které na záchranou výpravu nepustili, přestože nám není jasné proč.

Já jsem z bivaku nadšen. Byl to skvělý zážitek, který se naštěstí obešel beze škod. Zanechal ve mně hluboký dojem. Byl to nejdrsnější podnik v mém životě. Poprvé jsem měl skutečný strach o svůj život nebo zdraví. Kdybychom ráno netrefili na Německý Žebřík, šla by pro nás Horská služba.
Myslím, že na to perfektně pasuje Nietzcheho „co tě nezabije, to tě posílí“...

No a v pondělí ráno už zas řeším, jakou kravatu si mám na sebe uvázat :)

Řepu