Původně jsme kolem 28. října plánovali objevování italského Finale, ale všechno skončilo úplně jinak. Po šílených peripetiích s prací, volnem, prachama atd. jsme se domluvili na rakouským vápně a Finale odložili na jaro. Sestava byla nakonec následující: Jarka & Jirka, Řepu, Pavel, Vojta a já.

Sraz byl v pátek v 19.00 před kapličkou kousek od hotelu Pyramida. Komplikace, a to naprosto nečekaného rázu, nastaly hned při odjezdu. Začalo to tím, že mi Pavel s Řepuldou oznámili, že si hodí věci ke mně (bydlím tam kousek) a že před srazem půjdeme na jedno. Řepu ještě pro začátek vyzunkl mé poslední zásoby domácí slivovice se slovy: „Taková trošička.“ V hospě se k nám přidal Vojta. Pak někdo pronesl osudnou větu: „Zavoláme OSimu ať dorazí! Pracuje tu kousek.“ OSimu se však kupodivu nechtělo (matně jsem si vzpomněla na něco o jeho pravidelných čtvrtcích), strašně se vymlouval a nakonec nás přemluvil, ať přijdeme my za ním. V kanclu nás uvítal megavysmátý (z čehopak asi? :-) OSi a neméně vysmátý kolega Jakub. Po chvilce dorazili i Jarka s Jirkou. No a už jsme byli vlečeni proudem událostí (pozn. redaktora vína :-) Řidiči to nesli hrdinně. A jaká byla odjezdová bilance? Padlo několik lahví, místo v sedm jsme odjížděli, značně veselí, v devět a dostali jsme od pánů z Fine na frak v jejich kultovní počítačové hře Letadýlka.

Cesta (výborně popsaná Mamuťákem v jeho článku) proběhla pohodově. Na parkáč pod Hohe Wandem jsme dorazili někdy kolem jedné, užasli nad impozantností a krásou stěn zalitých měsícem, ustlali si pod hvězdama a šupky dupky spát.

Celkový pohled na Hohe Wand

Ráno Řepu s Pavlem vyrazili do cesty Totenköpflsteig, mně a Vojtovi doporučili Jirka s Jarkou cestu Draschgrat a sami se vydali do Norbertsteigu. Při lezení nám nad hlavami lítaly davy paraglaidistů a rogalistů. Museli mít parádní výhledy. Cesta se nám líbila, ale připadala nám poněkud zarostlá, stejně tak jako celý Hohe Wand. Podobný názor měli i kluci a ani ostatní neprotestovali, když jsme navrhli ještě večerní přesun do Höllentalu.

Do Höllentalu se dostanete snadno: z Vídně jedete po A2 směrem na Gratz, u Neunkirchen sjedete exitem na Semmering a pokračujete po S6, ze které před Gloggnitzem odbočíte na B27 směr Reichenau a jedete dál až do Kaiserbrunnu. Tam se spí na parkáči. Při příjezdu je po levé straně, nemůžete ho minout. Jsou tam k dispozici záchody s umývárkou a pitnou vodou, občas teče i teplá. Když jsme přijeli, bylo tam hafo stanů a všude samej Čech. Ještě nesmím zapomenout na jednu maličkost: Jarka s Jirkou měli stan, já s Vojtou jsme plánovali spát v autě a naši hrdinní otužilci bez stanu, Mariňák & Řepule, spinkali pod širákem, pročež byli ráno zmrzlí jako psí hovínka :-)

V sobotu jsme nejprve vyrazili na lov průvodce. Nakonec jsme ho koupili v chatě Weichtalhaus (z parkoviště doleva po B27, chatu najdete přes můstek vpravo od silnice). U té se dá taky spát na parkáči, wécko (tento výraz Mamuta jistě potěší :o) je volně k dispozici, stejně tak pitná voda z venkovního kohoutku.

Podzimní nádhera

Stěny naproti chatě

Původně jsme chtěli jet lízt na Blechmauer, ale v chatě nám to rozmluvili. Prý tam za celý den slunce ani nezasvítí a bude tam strašná kosa. Místo toho nám doporučili Vordere Stadlwand, kam jsme se tedy vydali.

Řepuldův nepřekonatelný lezecký model: „No co… !“

Cesta pod stěnu nám trvala půl hodinky. Jde se lesní cestou, a pak suťoviskem podél skal. Jarka s Jirkou a já s Vojtou jsme si vybrali cestu Schwesterlein mein 6 (číslo 23). Pěkná třídýlková cesta, odjištěná povětšinou tak trošku pochybnými smycemi ve vápencových hodinách, v klíčových místech pak borháky. Má několik velmi hezkých pasáží, nahoře je ale trochu lokrovatá. Pavel s Řepulí si dali Witchkraft 7- (číslo 22). Dle Řepule nic moc. První délka rovná se trojkový nástup. Druhá, klíčová délka je za sedm mínus. Bohužel nijak zajímavá: dva-tři těžké kroky v mírném převise, a pak je posekáno. Třetí délka je travnatá rampa dlouhá asi dvacet metrů. Zas nic moc. Poslední dvě délky jsou skutečné lezení - pěkná kolmá stěnka za 6/6+ na dvě délky. Závěr ale nedokázal vyvážit začátek, takže z cesty nijak nadšený nebyl. Slanění vedlo jakýmsi rozlámaným žlebokoutem za pochybný štandy. Jak to psal Řepule ve svým článku o Bořni? …kde se Greenpeace realizovali na sto procent a vivat travex? Takže tak :-)

První délka Schwesterlein mein

Potom se naše čtyřka vydala na jednodýlky, který tam hoblovali nejspíš nějací místňáci. Byly neskutečně oklouzaný, prostě hegeš největší. Šedý vlk Jirka jednu za mohutného povzbuzování zbytku ansámblu vybojoval, ovšem nikdo ji pak nechtěl lízt po něm ;-) Pánové mezitím ještě vyběhli Häuslbauerweg 4+. Je to ale zarostlá cesta lesem, rozhodně nelízt!

V neděli jsme vyrazili zkusit štěstí na Blechmauer. Jede se tam stejným směrem jako k chatě Weichtalhaus, ale je to dál, až za lanovkou. Při krajnici je docela dost menších i větších parkovišť. Nejvýhodnější je samozřejmě jet autem na to nejbližší, které se nachází vedle místního pramene/památníku, je ale pouze pro 3 – 4 auta. Z parkoviště se jde po silnici ve směru jízdy dokud po levé straně nenarazíte na drátěný plot s velkou bránou a malou brankou, který uzavírá lesní cestu. Po té se nejprve lesem a pak údolím dostanete až ke skalám. V údolí z této velké cesty v jednom místě odbočuje doleva ke vzdálené stěně menší cestička. Je to zkratka, protože hlavní cesta se po chvíli stáčí dlouhou serpentinou zpět.

Pak ještě kousek vystoupáte a uvidíte ho v celé kráse. Údolí jak z Pána prstenů. K našemu celkovému dojmu ještě přispívala mlha prozářená sluncem dodávající údolí ten správný mysteriózní vzhled. Jeho strmé skalnaté svahy mají tvar úzké podkovy a zdá se tak, že je údolí vlastně takovou slepou uličkou. Jak jsme ale později s Vojtou při naší průzkumné výpravě zjistili, na jeho konci se v ohybu „podkovy“ dá ferratou přejít na druhou stranu, kde je hned několik chat.

Jarce se podařilo vyfotit UFO

Blechmauer je vlastně nejčastěji lezenou částí mohutné, 400 metrů vysoké stěny, ve které vedou cesty od trojek až po prásky za devět plus. Jištění je solidní, většinou nýty nebo borháky.

Blechmaeur

Ondra s Pavlem si vybrali cestu King Kong Koarl 6+ . Slovy Řepule: paráda. Satisfakce za předchozí dva dny. Krásné vyvážené lezení šesti zhruba stejně obtížných délek. Nejlehčí byla snad za pět plus a tři další za šest plus. Šest pluskové délky byly možná malinko těžší, než znám třeba ze Srbska nebo Roviště, ale je pravda, že to nemůžu moc srovnávat. Tohle byl on-sight padesát metrů nad zemí. Trošku jsem se v té jedné šest plusce klepal, až Pavel říkal, že se vlnilo i lano :o) Poslední délka je opět za šest plus a leze se po pilíři v malých kapsách. Několikrát musíš udělat trošku delší krok nebo dát nohy na tření. Do cesty moc nesvítí a nás slunko chytlo až nahoře a asi na půl hodiny. Jinak spíš chládek. Rozhodně doporučuju! Cestu jsme proslanili zpět dolů. Jde i sejít nějak zadem, ale protože nás tlačil čas, a tohle byla jistota, slanili jsme. Slanění bylo rychlé a pohodlné. Nahoru a dolů za tři hodiny.

My ostatní jsme chtěli jít Blechmauernverschneidung 6 s variantou nástupu dvěmi prvními délkami cesty Absurdistan. Byla ale neskutečná kosa, takže do toho nakonec šli jen otužilci Jirka s Jarkou a my s Vojtou jsme se šli mrknout dál do údolí na sluníčko. Ohledání jim zabralo jen chvilku čumění a… Cesta je ve stínu, v dolních délkách trochu vlhká, dá se to ale rozdýchat. Na štandech se pohodlně stojí, lezení cik cak, bez problému, choďák, tak čtyři až pět. Takový prýma lezení. Skála je pevná, kde hledáš chyt, tam je a jak je v Rakousích zvykem, přeborhákováno. Všude se dá něco vrazit, kdyby náhodou zabrnkaly kolena, žádné překvapení. A to je na podzim, kdy ve stínu vlhnou a mrznou prsty a rozklepává tě kosa, dost dobrý. Času bylo málo, tak se lezly jen na zkoušku tři délky, tzn. až pod převis - ten jen okouknout. Tam od čtvrté délky začíná to lezení. ,,Převis“ je to ono, co tam slibuje lezeckou nirvánu a tu onu šestku – ze štandu třetí délky vzhůru, traverzem pár metrů doleva po ukloněném skle, pak kolmou spárou pár metrů vzhůru a toť vše. Labužník mlaskne. Pak to dál sypeš nahoru v uklánějící se spáře, tak čtyři až pět, skála se tu pokládá dle libosti a ty v klidu mažeš několik délek vzhůru. Dolezení opět dobře jištěno. Alespoň jak jsme to okoukli. Slanění žádný problém, lano napůl a dolů.

Höllental je velmi rozlehlý, průvodce čítá 55 oblastí a tak je co objevovat. Jak je vidno z některých fotek, ani tady se člověk botanice úplně nevyhne. I přesto to tu ale stojí zato! Howgh.

A ještě trochu humoru na závěr
Jak jistě všichni víte, v noci z 29. na 30. října se měnil čas. A nebyl by to Vojta, známý to oddílový lakýrník, aby toho nevyužil ke svým temným piklům. Tentokrát nás ale ten odporný plantážník dostal naprosto dokonale! Ať se navěky topí v panádlovce! Nějakým záhadným způsobem nás přesvědčil, že se čas posouval o hodinu dopředu a ne zpět. Takže jsme žili skoro celej den v domnění, že je o dvě hodiny víc. A samozřejmě nezapomněl přetočit na „správný“ čas všechny hodiny a budíky, včetně těch v autě. Germánům v rádiu jsme moc nerozuměli. Jen jsme se furt divili, cože je tak pozdě takový světlo :-) Z dokonalýho bludu nás dostala až Jarka na jedné pumpě za hranicema… Ááále, aspoň jsme byli brzo doma :o)