Pár postřehů z našich skal a skalek....

Před pár lety v Adru

Nedělní pohoda, teplo, slunce, no prostě paráda, čekáme až se uvolní cesta....
Před námi leze dvojka, kluk nahoře dívčina dole, cesta obtížnosti za IV.
Dívčina na druhém práší o sto šest.
„Hej, co ten maglajz?“
Dívčina mlčí, bojuje, potí se...
Vtom se ze shora ozve „Počkejte, až slezu dolů, však vy uvidíte!“
„Kvůli takovejm jako jste vy, ty skály zavíraj!“
Ticho....

...když byli nahoře, tak se zjistilo, že ta kráska ani neuměla slaňovat. Co slziček proteklo, než jí její milý donutil si sednout do slanění. Ani jistícího prusíčka neuměli, až nám jich bylo líto...

Opět Adršpach

Noc. Všichni notně unaveni od Peňáka ještě sedíme u stánků s dvěma „místníma práskačema“
„Kluci, vy lezete v Adru jo ?“
„No jasan, vole, žádnej Křižák, vole, Ostrov, podělaný hory, prostě Adr, Adr je prostě Adr“
„Tak to jste dost dobří, ne?“
…další pivka zasyčela, láhev rumu dokolovala…
„No jasan, vole, grc, prd...... grc..... ty sedmy, vole...... grc...... to je mazec..... vole...... to jen tak někdo...... grc..... nedá.“

…uběhlo mnoho času a před rokem vidím tohoto „práskače“ v lehoninké cestě na druhým s jedním Panem místním lezcem jak říka: „Ty vole, já nějak nemám dech, já se jen toho kroužečku chytnu, jen trošičku oddechnu a hned zas půjdu“
…asi od té doby šel tak trošku dolů a jen „Ty vole...“ mu zůstalo…

Parné léto na Křižáku

Dlouhovlasá, modrooká, bloňďatá, nebezpečná krasavice leze na druhém konci cestu obtížnosti za V.
Ruce bílý až po lokty a za ní oblaka bílého prachu.
„Ahoj děvče, co ten pytlík na zádi…?“
„Já nemáguju, to já jen ze zvyku?“

…tak takhle se to dělá…

Pohodové lezeníčko na Vrchlici

S mou drahou nastávající lezeme parádní plotny v údolí Vrchlice, když si drahá všimne, že jedna lezkyně má špatně až nebezpečně uvázaný osmičkový uzel na sedáku.
„Prosím tě, máš špatně uvázanou osmičku!“
„Do toho ti nic není, to mě učí můj manžel, on je dobrý horolezec!“
„Aha………“

…co na to říc…

Bořeň

Klepeme kosu pod Biskupskou stolicí, nevíme, jestli to valit na horu nebo to naopak zabalit a jít do hospy. Vždyť je únor a leze jen pár opravdu nadšenců. Náhle zbystříme pozornost, přichází skupina lezců… Huráááááá, nejsme v tom sami.
Goráče, windstopery, flísky, prostě všechno co mají mít…
„Tak kam jdete kluci?“
„Ale na sever!“
„Tam se už nesmí, je přeci únor!“
„To neva, nám to nevadí!“

…tak jsme přeci ten den lezli, jen ne na severu, tam se může pouze do konce ledna, ale to asi někomu nevadí…

Suché skály

Nabušený borec hravě vybíhá první metry Velké plotny. Nevšímá si malé spárky v dolní části, kde se dá celkem dobře a bezpečně založit. Valí dál. Taky co založit, když to ani chudák klučina neví, vždyť mu to nikdo ještě v týdnu na stěně neřekl. U pasu má pouze několik presek, jen ten „kouzelný prášek“ mu chybí. Náhle začínají problémy, dva metry pod kruhem to nějak nejde…
Dolů daleko a ke kroužku ještě dál. Ruce se potí, stepuje, kamarádi, co ještě v týdnu na stěně byli tak chytří, neporadí. Vylézt těch pár metrů? Skočit na ty schody dole? Neskočit?…

…inu, dnes to dopadlo dobře, co zítra…

Ale není přeci vše tak zlé, jak vypadá!

Ostrov

Bloumám mezi věžemi a nevím kudy kam. Moc to zde neznám a bojím se jen tak do něčeho nalézt, aby to nebyl boj o holej život, prostě vražda. V tom potkám dva dědy, jeden něco přes sedmdesát, druhej tak pětašedesát let.
„Tak co, panáčku, nevíš do čeho bys nelezl?“
„No jasan, nechci se hnedle někde zrušit.“
„Tak tamhlety cesty jsou moc pěkný, zajistitelný, dlouhý, prostě pohodička. Jsou asi za V, VII, VI, VIIa, V…,
My si dáme tamhletu sedmu a půjdem na pivko.“
Něco jsem stihnul, něco ne, něco zapytlil, ale tak krásně jsem si dlouho nezalezl.

…je to znát, když člověk potká Lezce…

Vrchlice

Opět jedno všední odpoledne na Vrchlici. Jsme tu jen dva s kámošem a ještě jeden postarší rakouskej párek. Lezou si na pohodičku těch pár trojek a čtyřek a jsou úplně spokojený. Ale my máme menší problémek. Máme krátký lano a tak při každém slanění musíme přesedat, což nás tak trošku zdržuje. V tom přijde starší rakouský lezec.
„Půjčte si naše dlouhý lano, na ty cesty, co lezeme, nám vaše krátký v pohodě stačí.“
Stojíme jak opařený, ale je nám dobře tohle se často nestává!

…cizí lidé, spojuje nás pár věcí: lano, kamarádství, skály, hory, celá příroda…
…není o tomhle to lezení…